Zemský hřebčinec v Písku

Historie stávajícího zemského hřebčince v Písku,  jak se dnes tento areál oficiálně nazývá,   se počíná odvíjet před rokem 1898, kdy se na tehdejším ministerstvu orby diskutovala myšlenka potřeby výstavby nového hřebčineckého stanoviště a to mimo jiné v souvislosti se sanitárními důvody i se zvyšujícími se náklady na provoz tehdejších menších stanovišť ve Bzí, Písku (ve Švantlově dvoře) či v Plzni. Za tímto účelem bylo zvažováno několik různých lokalit v západních a jižních Čechách. Mezi důležité otázky, jež byly tehdy posuzovány, patřily otázky technické i finanční povahy, jako například všeobecná poloha, proudění větrů, klima, vzdálenost k silnicím a železnici, otázka dostupnosti pitné vody, místní náklady na stavební materiál a v neposlední řadě také přínos od místních zájemců o umístění této stavby. Posouzení všech těchto otázek nakonec v roce 1898 vedlo k ministerskému rozhodnutí postavit nové stanoviště právě u města Písku.

Pro vlastní umístění stavby byly vypracovány lokální studie, na jejichž základě bylo pro novostavbu vybráno místo na jihu města o rozloze 4,6 ha. Tato zvolená lokalita byla vzdálena od tehdejšího města 2 km a sousedila těsně se státní silnicí do Protivína (a dále Českých Budějovic). Větší část pozemků náležela městu Písku, jež je ke stavbě přenechalo, menší část byla erární a musela být pro stavbu odkoupena. Přípravné a projektové práce probíhaly v letech 1899 - 1901. Kromě otázek finančního zajištění bylo nutno také stavbu technicky připravit. Vypracování architektonického předprojektu bylo svěřeno vídeňskému architektu F. Skopalíkovi, půdorysy, konstrukční řezy či detailní návrhy nákladů poté vypracoval pražský vojenský stavební technik Wošta. Vedoucím stavby byl určen stavební inženýr ministerstva orby architekt L. Tachecí, přičemž však vrchní dohled nad všemi, tj. nad  projekčními i stavebními pracemi měl vrchní stavební rada ministerstva orby E. Sychrovský, jenž aktivně do tohoto procesu zasahoval a může být, vedle arch. Skopalíka, označen za spoluautora podoby celého areálu.

Z četných nabídek na zhotovení stavby byla vybrána pražská stavební firma "V. Nekvasil", jež nabídla cenu o 20% nižší, než byl původní předpoklad nákladů. Vlastní stavební práce probíhaly v letech 1901-1902. Kromě firmy Nekvasil na stavbě participovali i další - gravitační vodovod do hlavních stájí zhotovila místní firma Raab, zahradnické a sadovnické práce zajistil městský zahradník Morava, žlaby z kameniny ve stájích byly objednány u firmy Lederer  & Nessenyi z Floridsdorfu, střešní krytinu dodala firma Fischer & Dvořák z Letky u Prahy. Celkově bylo na stavbu vynaloženo 440.432 K 66 h. (tehdejších rakouských korun). Kolaudace ze strany ministerského rady Sychrovského probíhala ve dnech 15. až 22. června 1903, hlavní kolaudace celé stavby se pak uskutečnila 26. května 1904.

Takto dokončený areál s charakteristickým cihelným zdivem, malebně zasazený do tehdy ještě volné krajiny za městem, se skládal celkem z 32 různých objektů, mezi něž patřily nejen "velké" stavby jako hlavní budova, krytá jízdárna, čtyři stáje, kovárna, či specializované stáje - "marodka" či "izolace" a další ale i drobnější objekty hospodářského zázemí jako např. šest hnojišť, šest stojanů na seno, skleník.  Součástí areálu byly i tři studně, vodovod, kanalizace, zeleninová zahrada, ovocná zahrada (štěpnice) i malý rybníček a celou severovýchodní část areálu zabírala plocha tzv. otevřených (tedy venkovních) jízdáren. Na opačné části - v jihozápadním rohu areálu pak bylo ponecháno volné místo pro zamýšlenou, avšak již nikdy nerealizovanou budovu pro důstojníky (v hlavní budově se totiž podle plánů počítalo pouze s ubytováním mužstva a poddůstojníků, dále s kuchyní, jídelnou, arestem, marodkou, umývárnou, kancelářemi atd.).  

V rámci architektonického pojetí lze areál hřebčince typově zařadit do architektury období pozdního historismu. Zájemce o historii architektury se může, nejen v českém prostředí, setkat v souvislosti s historismem v architektuře s termínem "tudorovská architektura" či "tudorská novogotika". Jedná se o velice zjednodušující (a tudíž i nejednoznačně používaný)  název, odkazující na stavby inspirované anglickou gotickou architekturou, mezi jejímiž typickými zástupci u nás se většinou uvádějí zámky Hrádek u Nechanic, Hluboká, Lednice, Český Rudolec či nedaleká Vráž. A právě tohoto pojmu se někdy užívá také v souvislosti s areálem píseckého hřebčince. V našem případě je však toto označení opravdu poněkud zjednodušující a svým způsobem i zavádějící. Samozřejmě v případě arch. Skopalíka se uvádí, že byl ovlivněn anglickým stavitelstvím a také při prvním pohledu můžeme spatřit určité zřetelné reminiscence na anglickou architekturu především 16. a 17. století (zejména co se použití neomítaného cihelného zdiva fasád týče). Některé typické znaky gotiky či "tudorovského" slohu zde naopak v oné čisté, tolik charakteristické podobě postrádáme (např. tudorský oblouk je zde nahrazen zploštělým obloukem s klenákem uprostřed). Nicméně poměrně jasnou odpověď na otázku po inspiraci k návrhu píseckého hřebčince dává sám rada Sychrovský, když uvádí, že "u této všeobecně skromné architektury bylo využito především renesančních forem, které např. u šítů kasáren byly ovlivněny severoněmeckou cihelnou gotikou, přičemž vnitřní detaily jsou pojaty ještě moderněji". Samozřejmě kromě těchto renesančně-gotických inspirací zde lze nalézt odkazy i na další umělecké slohy - charakteristickým příkladem mohou být některé zdobné štukové prvky v  barokním pojetí (kartuše s volutami, ovocné festony apod.) či některé náznakové detaily poukazující na nastupující svébytný umělecký styl - secesi. Poměrně střízlivý, svým způsobem utilitární, avšak velice elegantní styl architektury, často právě s využitím fasád z režného zdiva, byl tehdy oblíbeným pro vojenské, úřední i industriální stavby v rámci tehdejší podunajské monarchie. Co se obecně režného neomítaného cihelného zdiva týče, nemusí se tedy jednat nutně pouze o import "anglického" stylu, neboť je možno nalézt i určité domácí zdroje této "cihelné tradice"- a to minimálně v tereziánské a josefínské vojenské resp. pevnostní architektuře (Josefov, Terezín, Vyšehrad) a samozřejmě též v již zmiňované cihelné gotické architektuře   severoněmecké provenience (vyskytující se u nás spíše sporadicky v případě některých sakrálních staveb v pohraničí).  V jihočeském prostředí se jeho obliba kromě píseckého zemského hřebčince (jenž de facto tuto epochu uzavírá) projevila zejména v tzv. "schwarzenberském stylu" v rámci výstavby objektů hospodářského charakteru (pivovary, hájenky, hospodářské dvory a jejich zázemí atd.), pro nějž bylo charakteristické právě užívání přírodních a tudíž cenově dostupných materiálů (režné cihelné zdivo, kámen).

Písecký hřebčinec si i přes úpravy, kterými ve 20.století nutně prošel, uchoval svou historickou podobu až do současnosti. Mezi první zásahy, které hřebčinec postily je třeba zahrnout "kosmetické" úpravy spojené s pádem podunajské monarchie. Ze záklenku levé brány, ze štukové kartuše na vstupem do hlavní budovy i z kartuše nad vstupem do jízdárny budovy byly zřejmě krátce po vzniku republiky odstraněny štukoví orli zaniklé monarchie. Tyto tehdy nenáviděné symboly byly nahrazeny  heraldickými symboly nového státu. Tomu, že nové znaky byly zhotoveny poměrně záhy po vzniku republiky, možná hned v prvních měsících roku 1919,  nasvědčuje jejich podoba.  Každopádně byly zhotoveny do roku 1920, kdy se konečná podoba státních symbolů Republiky československé ustálila jejich právní kodifikací. Ačkoliv se nyní pustíme na poněkud tenký led spekulací, jako první snad mohla být upravena znaková kartuš na hlavní budově. Podoba znaku je zde nejjednodušší, de facto se zde jedná o tři na sebe navazující heraldické figury - vpravo dole český lev, vlevo dole moravská orlice a ve střední horní části slovenský patriarši kříž na trojvršší - každá v samostatném štítu doprovázené lipovými ratolestmi. Znaky byly odlity jako celek i s kartuší, vzhledem k masivnosti byla kartuš vyztužena kovovou armaturou. Rychlosti, se kterou byl znak vyroben, odpovídá nejen poměrně rustikální provedení heraldických figur, ale též kvalita prací, zejména co se kovové výstuže a jejího uložení týče. Jelikož zde byla takto zhotovena celá kartuše, lze snad uvažovat o tom, že v popřevratové euforii podzimu roku 1918 byla původní znaková kartuše necitlivě odstraněna a vyvstala tedy potřeba tuto znetvořenou partii nad hlavním vstupem co nejrychleji rehabilitovat. V ostatních případech bylo zřejmě odstranění původních orlů snazší a nezpůsobilo větší škody, takže mohlo být i relativně jednodušší je nahradit symboly novými. Ačkoliv dosud nebyly žádné důkazy pro následující úvahu objeveny, je dost možné, že nové republikánské znaky mohly pocházet např. z místní cementárny Josefa V. Vlka. Další úpravy následovaly po odchodu vojska a týkaly se zejména interiérů hlavní budovy. Na místě ubikací vojska vznikly byty pro zaměstnance, což s sebou přineslo i potřebu úprav vnitřních dispozic, kdy zde v souvislosti s touto  novou náplní byly vestavěny zejména nové příčky. Období reálného socializmu přineslo také určité úpravy dispozic přízemí, kdy vnikla v levé části nová chodba se vstupy do kancelářských prostor.  Po roce 1989, kdy se tehdejšímu vedení podařilo uchovat areál i nadále pro chov koní, prochází budovy hřebčince postupnou érou nezbytných rekonstrukčních prací. Byla opravena střecha, dožilé okenní výplně byly nahrazeny novými v tradiční zelené barevnosti, postupně je obnovován cihelný plášť objektů, což je práce velice náročná na čas i pečlivost řemeslníků, neboť některé, dnes již dožilé režné cihly z počátku 20. století musejí být nahrazeny novými. V roce 2002 byl v rámci velkého nádvoří na cihelný sokl instalován bronzový model sochy zdejšího slavného koně Arda od V. Myslbeka. Zdařilou, avšak neméně náročnou byla také rekonstrukce štukové znakové kartuše s festony umístěné v rámci uliční fasády nad vstupem do hlavní budovy. Vzhledem k působení povětrnostních vlivů i absenci údržby v posledních více jak osmdesáti letech byla tato kartuše zásadně narušena. V průběhu podzimu roku 2008 a první poloviny roku 2009, takřka v hodině dvanácté, byl proveden restaurátorský zásah, kdy byla dochovaná část kartuše a festonů restaurována a chybějící horní část následně domodelována. Zásadním problémem restaurování této znakové kartuše byla skutečnost, že i přes veškerou snahu se nepodařilo dohledat žádný obrazový materiál, jenž by ukazoval podobu této kartuše v době před jejím poškozením. Vyvstala tedy zcela zásadní otázka jaký přístup zde zvolit. Zda zrestaurovat dochovanou část a chybějící partie pouze náznakově ve hmotě doplnit, či zda přistoupit k analogické rekonstrukci chybějících partií. Nakonec bylo dospěno ke konsenzu, že vzhledem k pohledové exponovanosti kartuše nad hlavním vstupem bude chybějící část domodelována.Ve stejném období, tedy v letech 2008-2009 také proběhla oprava stájí III-IV.

Památkovou ochranu získal areál dnešního hřebčince 22. prosince 1987 a to na základě rozhodnutí tehdejšího odboru kultury Okresního národního výboru v Písku. Nařízením vlády ČR ze dne 8. února 2010, s účinností od 1. července 2010, byl tento areál prohlášen národní kulturní památkou.

PhDr. Martin Zeman

(Publikováno v:  Památky Jižních Čech 3,  Č. Budějovice  2010)