Restaurování pomníku "klečícího Génia" na píseckém vojenském hřbitově
Na píseckém vojenském hřbitově může pozorný návštěvník nalézt mj. i pomník „klečícího Génia“, věnovaným padlým hrdinům c. a k. pěším plukem č.11, jehož doplňovacím obvodem byl právě Písek. Pomník představuje polonahou klečící mužskou postavu, opírající se o nahý meč na hranolovém soklu, v jehož nároží jsou pak situovány čtyři hlavy rakouských vojáků v polních čepicích. K jeho odhalení došlo 16. května 1917. Autorem byl mladý sochař František Žemlička (1892-1971), toho času příslušník zmíněného pluku. Žemlička pobýval po svém zranění v rekonvalescenčním oddělení náhradního praporu „Jedenáctých“, nacházejícím se po většinu válečného času v uherské Gyule, aby se následně uchytil ve zdejším vojenském „uměleckém ateliéru“ zabývajícím se uměleckou tvorbou. Zde také vytvořil jediné dílo monumentální plastiky, které lze od něj dodnes obdivovat (druhá jeho známá socha z tohoto období, shodou okolností také nakonec instalovaná v Písku – tzv. Gyulský pěšák – pomník „Jedenáctých“ postavený v parku u pošty - byla bohužel zničena krátce po převratu v roce 1918).
Ohledně vzniku tohoto díla nemáme žádných bližších informací, než noticku dochovanou v domácím tisku, avizujícím jeho odhalení a odkazujícím na jeho vznik právě v Guyle. Jaká část zde byla vlastně vyrobena, zda celý pomník, či pouze vlastní postava, již dnes asi těžko zjistíme. Snad se jednalo o jakousi „skládačku“, která byla dovezena vlakem z Gyuly do Písku a zde následně instalována do podoby samotného pomníku.
Pomník , který byl v 2020 Ministerstvem kultury prohlášen za kulturní památku, sice na první pohled vypadal poměrně zachovale, ale při podrobnější prohlídce zde bylo možno nalézt řadu defektů i stop po předchozích opravách. Problémem totiž bylo, že pomník nebyl zhotoven z kamene, ale z tehdy moderního umělého kamene – betonového teracca. Město Písek, coby vlastník pomníku, se proto rozhodlo přistoupit k jeho komplexnímu restaurování a podařilo se mu v letošním roce také na práce získat příspěvek z dotačního programu Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností, který každoročně vyhlašuje Ministerstvo kultury. Vlastních restaurátorských prací se ujali restaurátoři Ivan Tlášek a Rudolf Rudovský.
Po primárním očištění celého pomníku a o po otevření destruovaným partií v zadní části se ukázalo, že stav pomníku byl daleko horší, než byl všeobecný výchozí předpoklad. Důvodem byla vlastní konstrukce pomníku. Pomník totiž byl celý dutý. Vlastní plastiku netvořilo kompaktní těleso tvořené z „kvádříků“ umělého kamene, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale byla tvořena de facto k sobě pospojovanými, různě silnými „plástvemi“ vytvářejícími dohromady tělo Génia, s chabou, částečně již nefunkční vnitřní železnou výstuží, v důsledku čehož váha jednotlivých části tlačila na zadní stranu a to právě vedlo ke vzniku viditelných prasklin. Pokud by se město bývalo neodhodlalo k celkové obnově pomníku, hrozilo by v nedaleké budoucnosti celkové zhroucení plastiky. Tato skutečnost všechny překvapila. Dutý byl rovněž celý podstavec, který byl tak vyzděný pouze po svém obvodu. Důvody, proč byl pomník takto „úsporně“ zhotoven (či zde „pouze“ sestaven) rovněž dnes neznáme. Lze předpokládat, že to, co dnes považujeme za ošizenou prací, mohlo být výsledem válečného nedostatku materiálu, kdy se tedy obecně šetřilo (kvalitního betonu bylo zapotřebí zejména na jižní italské frontě) či se pomník prostě jen považoval za dočasné dílo, které bude v budoucnu, po vítězném konci, nahrazeno dílem trvanlivějším. Nikdo asi nepředpokládal, že Osud tomu bude chtít jinak a že pomník zde, tak jak byl zbudován, bude stát v nezměněné podobě dalších více jak 100 let.
V rámci prací tedy bylo nutno upravit původní záměr sanace, předpokládající celoplošné navrtání plastiky a následnou mikroinjektáž pomníku výplňovým tmelem na bázi emulze z římského cementu, protože takový postup by byl ve výsledku neúčinný. Jako fakticky jediné možné řešení, které by umožnilo sanovat pomník bez jeho celkového rozebrání (jež by ovšem zase vedlo k dalšímu poškození historické materie), bylo tedy zvolení kompletního vyplnění celého dutého vnitřního prostoru betonovou směsí přes otvor k tomu provedený v horní části pomníku. Tento postup by měl tak zajistit pomník i po statické stránce. Následně byly provedeny revize prasklin a spár s doplněním chybějícího umělého kamene, drobnější trhlinky byly v maximální možné míře zatmeleny, byla provedena barevná retuš, obnova nápisu v černé barvě a celková závěrečná hydrofobizace pomníku. Díky zmíněné obnově tak bude moci pomník (doufejme bez dalších velkých zásahů) upomínat na zemřelé vojáky po dalších několik desetiletí.
PhDr. Martin Zeman