Pomník zemřelých vojínů na bývalém hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice v Písku
Bývalý hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice ukrývá v sobě dodnes mnohá tajemství. Snad každý obyvatel města jím jistě někdy procházel, ať již si tudy pouze zkracoval svou cestu, nebo mířil v tato místa cíleně, aby navštívil koncert, výstavu či se zúčastnil předávání maturitních vysvědčení nebo svatby svých blízkých. Pro většinu je to tudíž notoricky známé místo, jímž obvykle prochází v zamyšlení, aniž by si podrobněji všímal jednotlivých, dodnes dochovaných funerálních památek, či se nad nimi dokonce hlouběji zamýšlel. O mnohých pomnících může návštěvník říci, že o nich přece ví, ale zná je skutečně? Ví, co a kdo se za nimi skrývá, jaké osudy dodnes zpřítomňují? Jedním z těch obecně "známých" artefaktů je jistě i kamenný pomník stojící přímo proti hlavní bráně od řeky pod rozložitou lípou. Každý jej míjel a každému na něm jistě někdy spočinul zrak. Pravda, není to žádné umělecky cenné dílo, které by návštěvníka na první pohled upoutalo svou krásou či výjimečností, pouze klasický žulový pomníček ukončený křížem, jehož Kristus již zmizel kdesi v propadlišti dějin. Takových pomníků jsou jistě desítky či stovky. A přece je tento dokladem nejen zdejší historie, neboť, jak dodnes hlásá omšelá deska z bílého mramoru, upomíná na vojíny zemřelé ve válce světové. A dnešní návštěvník zde dodnes může, při troše snahy, číst jména 19 mužů, z nichž mnohá na něj budou působit cize. Kdo byli tito muži, jaký osud je spojil s tímto místem, proč jsou jejich jména uvedena právě zde ?
Je třeba se tedy vrátit v historii o sto let zpět do let, kdy starý kontinent sužoval do té doby největší a nejkrvavější konflikt - tehdy zvaný "Velká válka", námi dnes označovaný jako 1. světová válka. Písek sám, stejně jako celé země Koruny české, přímými válečnými událostmi zasažen nebyl, ale i tak se na válečném dění podílel. Nejen, že byl doplňovacím okresem pro c. a k. pěší pluk č. 11 a c. k. zeměbranecký pluk č. 28, jejichž doplňovací velitelství zde také sídlila, ale byl také městem, kde fungovala vojenská záložní nemocnice, byli zde soustředěni někteří váleční zajatci, a také místní vojáci se sem domů vraceli na zotavenou. Kromě vojenských zařízení zde také působila všeobecná nemocnice a to v té době již v nedávno postavených objektech, ve kterých ji můžeme vlastně nalézt dodnes. A právě ve zmíněných píseckých nemocnicích umírali vojáci na zranění či na choroby spojené s válečnými útrapami. Mezi nejčastějšími příčinami úmrtí byly plicní choroby (tuberkulóza a zápaly plic) a tyfus, mezi dalšími smrtelnými nemocemi lze nalézt například tetanus, různé typy rakoviny, neštovice, srdeční choroby, ale také rozličná zranění utrpěná v boji, na jejichž následky vojáci posléze i skonali. Pro zemřelé vojáky byl zřízen na podzim roku 1914 válečný hřbitov při silnici na Čížovou, ale i přesto byli pohřbíváni nadále i na ostatních konfesijních píseckých hřbitovech - u svatého Václava, u Nejsvětější Trojice a také na zdejším židovském hřbitově. Dnes je již nemožné (snad s výjimkou vojáků židovského vyznání) určit nějaký klíč, podle kterého byli vojáci pohřbeni zrovna na tom kterém hřbitově. Je otázkou, zda takový klíč vůbec existoval. Péči o hroby pochovaných vojáků převzali buď jejich příbuzní nebo místní vojenská správa. Jen v letech 1914-1919 bylo tedy na hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice uloženo k poslednímu odpočinku 47 vojáků rakousko-uherské branné moci (nepočítám-li penzionované pány důstojníky). Zdejší městský hřbitov trpěl přeplněním a bylo tudíž čas od času nezbytné uvolnit hroby pro nové zesnulé. V roce 1927 tedy došla řada na císařovy vojáky, od jejichž pohřbu uplynula nezbytná doba 10 let, po níž bylo možno ostatky vyzvednout, a o jejichž hroby žádní příbuzní nepečovali. (Další, "méně drastická" fáze rušení vojenských hrobů, probíhala během 20. a 30.let 20.století, kdy do hrobů byly pohřbívány další osoby, často rodinní příslušníci zemřelých vojáků a hrob se tak stal hrobem rodinným, což bylo formálně stvrzeno zrušením statutu vojenského hrobu v roce 1941.). Dle dostupných pramenů bylo tedy roce 1927 provedeno vyzvednutí ostatků celkem 20 vojáků ze všech možných pluků bývalé monarchie, přičemž převahu samozřejmě tvořili příslušníci bývalých c. a k. pěších pluků a to jak "německých", tedy pluků doplňovaných v předlitavské části monarchie, kam náležely i české země tak z pluků uherských. Dále mezi exhumovanými můžeme tehdy nalézt zástupce pluků císařských či polních myslivců nebo příslušníky c.k. zeměbrany (landwehru) - a to jak předlitavské zeměbrany, tak uherské zeměbrany - honvédu (pluku č.16); v jednom případě se jednalo také o příslušníka technických praporů - pionýrského praporu či zástupce domobrany. Pozorný čtenář jistě zbystří a položí nyní onu všetečnou otázku, že pomník přeci uvádí jen 19 jmen. Kam se tedy poděl onen jeden chybějící zesnulý?
Tímto "zmizelým" byl Tobias Klapfer, příslušník 4. pluku tyrolských císařských myslivců, zesnulý 16.6.1915 a pohřbený v IX. hřbitovním oddělení, v hrobě č. 75. Převzali si jeho ostatky převzali příbuzní, nebo se spíše nějakým úradkem osudu ztratily? Ve spisovém materiálu týkajícím se vojenských hrobů na píseckém svatotrojickém hřbitově, dnes uloženém ve Vojenském historickém archivu v Praze, na tuto skutečnost odkazují dva přípisky červenou tužkou. Jeden, s číslem jednacím odkazujícím nás k roku 1940, stroze informuje, že "v hrobce je pouze 19 mrtvol". Druhý přípis na "Seznamu jednotlivých a společných válečných hrobů na městském hřbitově u Sv. Trojice v Písku", který tedy evidentně musel vzniknout po roce 1927, pak zase sděluje, že "1 mrtvola - Tobias Klapfora [sic!] - připraven k převozu, jest exhumován ze spol.hrobu". Zda-li k tomuto převozu nakonec došlo či nikoliv, kdy a kdo si ostatky tohoto vojáka odvezl a kam, bohužel nevíme. Ačkoliv se k této exhumaci nedochovaly žádné další dokumenty, lze předpokládat, že se tak stalo na žádost rodiny a jeho ostatky tak nakonec přeci jen spočinuly doma v jižních Tyrolích.
Ostatky exhumovaných císařových vojáků byly tedy uloženy do nového společného hrobu, nad nímž byl vztyčen (snad přímo děkanem Antonínem Svobodou) právě dnes připomínaný pomník. Celkem tedy zde nalezlo místo svého posledního odpočinku osm vojáků z různých koutů Čech, jeden z Moravy, čtyři z Haliče, tři z Uher, dva ze Štýrska a jeden pocházející z Dolních Rakous. Mnozí z nich jsou pohřbeni daleko od své vlasti, nebylo zde nikoho z jejich blízkých, kdo by nad jejich hrobem postál, snad ani nevěděli, kde jejich blízcí byli pohřbeni. V čem spočívá dodnes jejich příklad? Splnili svou vojenskou přísahu, povinnost k vlasti i panovnickému domu, svou čest tedy uchovali, když naplnili slova národní hymny "život, krev i jmění dejme, za císaře, za vlast svou". Ať tedy tito věrní zde i nadále odpočívají v pokoji!
PhDr. Martin Zeman