Pomník "klečícího Génia" na píseckém vojenském hřbitově kulturní památkou
Ministerstvo kultury prohlásilo počátkem února tohoto roku za novou kulturní památku pozdně secesní "pomník padlým c. a k. 11. pěšího pluku" na Vojenském (válečném) hřbitově v Písku.
Tento pomník zvaný též "klečící Genius" zobrazuje klečící polonahou okřídlenou mužskou postavu opírající se o meč. Postava je situována na hranolovém soklu, v jehož nároží jsou umístěny čtyři hlavy rakouských vojáků v polních čepicích. Přední stěna pak nese nápis: 1914-1918 / VĚNUJE / HRDINŮM / C. A K. PĚŠ. PL. Č.11" (letopočet byl doplněn dodatečně, pravděpodobně někdy před r.1922). Jedná se o monument vyrobený z tehdy moderního materiálu - umělého kamene, a k jeho odhalení zde došlo 16.května 1917. Autorem této plastiky byl tehdy mladý sochař František Žemlička (1892-1971).
K osobě autora je možno uvést, že ačkoliv je dnes dílo sochaře F. Žemličky, absolventa pražské Akademie, žáka Josefa V. Myslbeka a Jana Štursy, řazeno spíše mezi řemeslnické sochařské práce, přesto je možno konstatovat, že toto dochované dílo z jeho raného období je dokladem jeho sochařského vývoje a je v něm možno pozorovat jasný vliv monumentální realistické plastiky jeho učitelů. Kromě toho je také nutno připomenout, že jeho osoba byla na počátku 20. století s městem Písek spojena skutečnosti, že byl příslušníkem zdejšího c. a k. pěšího pluku č.11 a z tohoto důvodu se ve městě prezentoval i dalšími díly - úpravou pomníku padlým u Melegnana a Solferina od sochaře Emanuela Maxe z roku 1861 (oprava pomníku včetně úpravy jeho okolí z roku 1916) a dnes již bohužel nedochovaným pomníkem c. a k. pěšího pluku č.11 v Palackého sadech v Písku z roku 1916, věnovaným do Písku velitelstvím náhradního praporu tohoto pluku sídlícím tehdy v uherské Gyule (tzv."Gyulský pěšák"; odstraněný roku 1918), jenž byl rovněž, obdobně jako Klečící Génius, vyroben z umělého kamene. Předmětný pomník na vojenském hřbitově je tak dnes vlastně jedinou dochovanou autorskou plastikou Fr. Žemličky v Písku a v této velikosti možná i jediným autorovým samostatně stojícím sochařským dílem vůbec.
Pomník se řadí i k významným historickým dokladů dnes již zaniklé vojenské tradice města. Od roku 1854 (až do pádu monarchie) byl Písek sídlem okresního doplňovacího velitelství c. k. (později tedy c. a k.) pěšího pluku č. 11, jenž ve svém názvu nesl jméno saských princů (od r. 1853 korunního prince Alberta, poté v letech 1874-1902 prince Jiřího a od r. 1903 prince Jana Jiřího) a sídlil zde vždy také některý z jeho praporů. S tímto plukem jsou tak spojeny osudy několika generací mužů z tehdejšího Písecka, z nichž mnozí pod jeho praporem padli a dodnes tak sní svůj věčný sen v dalekých končinách.
Navíc se jedná také o jeden z prvních dochovaných pomníků "Velké války" v píseckém regionu, vzniklý ještě před jejím ukončením, neboť v naprosté většině pomníků či pamětních desek obdobného charakteru byly tyto zbudovány či osazeny až v období po jejím skončení. Jeho výjimečnost spočívá i v tom, že jeho zadavatelem byl samotný pluk, ostatní pomníky padlým vznikly totiž z popudu občanů a korporací jednotlivých obcí.
Tímto svým stávajícím krokem ministerstvo naštěstí přehodnotilo svůj předchozí postoj z roku 2010, kdy na podnět autora tohoto příspěvku tehdy řízení prohlášení za kulturní památku vůbec nezahájilo s tím těžko pochopitelným argumentem, že pro jeho prohlášení neshledalo hodnoty splňující požadavky § 2 památkového zákona, tedy, že není významným dokladem historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti ... a že nemá vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Bohu díky tak došlo na jeho straně k evidentnímu názorovému posunu a památkově ochraně tohoto díla tak dnes nic nebrání.
PhDr. Martin Zeman
