Karel Filip ze Schwarzenbergu a Písecko

V říjnu 2013 uběhlo dvě stě let od jedné z největších a nejvýznamnějších bitev napoleonských válek - bitvy u Lipska, zvané též Bitva národů, v níž koaliční vojska Rakouska, Ruska, Švédska a Pruska porazila armádu francouzského císaře Napoleona I. a předznamenala tak de facto konec francouzského I. císařství.  V našich končinách však není toto výročí oficiálně nijak připomínáno, neboť úspěchy českých vojáků bojujících pod císařským praporem nezapadají do obrazu vojenských tradic Československé (a potažmo i dnešní České) republiky. Výjimku tvoří kluby vojenské historie, zejména pak ty, které se věnují napoleonskému období a účastní se rekonstrukcí dobových bitev. Přímo v Lipsku bylo toto významné výročí připomenuto různými kulturními akcemi, mimo jiné také v neděli 20.října velkou rekonstrukcí této slavné bitvy za účasti zhruba šesti tisíc uniformovaných účinkujících. Málo kdo si však uvědomuje, že i Písecko by mělo být místem, kde by tato událost měla být připomenuta, neboť zde nalezly ostatky jednoho z jejích hlavních protagonistů - velitele spojeneckých vojsk protinapoleonské koalice knížete Karla Filipa ze Schwarzenbergu - nakonec místo svého posledního odpočinku. Proto také, věrni svému poslání, uctili v sobotu 19.10.2013, při příležitosti dvousetletého výročí ukončení Bitvy národů, členové Vojenskohistorické společnosti Písek, památku tohoto vojevůdce položením kytice se spolkovou stuhou na jeho rakev ve schwarzenberské hrobce na Orlíku.

(Spolková kytice na rakvi knížete Karla I. - foto: J. Žáček)

Karel Filip kníže ze Schwarzenbergu se narodil ve Vídni 15. dubna 1771 jako druhorozený syn knížete Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu a Marie Eleonory rozené z Öttingen-Wallersteinu. První vojenské ostruhy si mladý šlechtic vydobyl již roku 1788 v tažení proti Turkům. Jeho čas však přišel až v souvislosti s revolučními událostmi ve Francii a s vyhlášením války "Rakousku" roku 1790, krátce po té, co byl povýšen na majora. V devadesátých letech 18. století se tak účastnil různých bitev a již roku 1800 dosáhl hodnosti polního podmaršálka. Počátek 19. století přinesl Karlu Filipovi i diplomatickou kariéru. Roku 1801 byl vyslán na carský dvůr do Petrohradu, aby novému caru Alexandru I. předal blahopřání císaře Františka II. V témže roce došlo k rozdělení schwarzenberského rodu na starší, krumlovskou větev - tzv. primogenituru a mladší větev - sekundogenituru, nazvanou podle jejího nového sídla větví orlickou, jejíž hlavou se stal právě Karel Filip. Kníže Karel I. (první toho jména v rámci orlické rodové větve) se i poté věnoval vojenské i diplomatické kariéře.  Účastnil se bitvy u Slavkova roku 1805, kde však nebylo dbáno jeho doporučení. Pobýval jako diplomat u dvora v Petrohradě, byl jedním z velitelů v bitvě u Waagramu roku 1809, za což byl povýšen na generála kavalerie. V témže roce také obdržel  řád Zlatého rouna. Následoval jeho diplomatický pobyt u francouzského císařského dvora na postě rakouského velvyslance. Se smíšenými pocity se účastnil Napoleonova tažení do Ruska jako velitel rakouského pomocného sboru, kde v srpnu roku 1812 přiměl na ústup jednotky generála Tormasova a získal maršálskou hodnost. Po porážce napoleonské armády se jeho zásluhou podařilo vyjednat návrat rakouských vojáků zpět do vlasti. Poté opět působil jako velvyslanec v Paříži. Na základě tajné dohody Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska vznikla nová protinapoleonská koalice a do čela jejích spojených armád byl jmenován právě kníže Karel I., který do spojeneckého štábu prosadil Jana Josefa Radeckého z Radče, pozdějšího slavného polního maršála, jenž byl autorem lipského bitevního plánu. Po úspěších koaličních vojsk v bitvě u Chlumce se další rozhodující bitva odehrála právě u Lipska. Za vítězství nad Napoleonem obdržel Karel vysoká spojenecká vyznamenání - rakouský velkokříž řádu Marie Terezie, ruský velkokříž řádu sv. Jiří, pruský řád Černé orlice či dánský vojenský Řád slona. O rok později, v říjnu 1815 přivítal kníže Karel I. na svém orlickém zámku cara Alexandra I., avšak to se již jeho život pomalu chýlil ke konci. Roku 1817 byl stižen mrtvicí, z níž se sice částečně přechodně zotavil (roku 1819 byl dokonce jmenován ministrem), ale 15.října 1820 ve věku 49 let v Lipsku umírá. První pohřební obřady proběhly ještě v Lipsku, odkud byly tělesné ostatky zesnulého knížete převezeny do Prahy, kde byly večer 22.října vystaveny v posádkovém kostele sv. Vojtěcha (u Prašné brány). Následujícího dne, o jedné hodině po poledni, byly slavnostně převezeny do katedrály sv. Víta. Poté pak byla rakev odvezena do Třeboně a uložena v  tehdejší schwarzenberské rodinné hrobce v kostele sv. Jiljí. Pražské zádušní obřady pokračovaly ještě 24.října v 10 hodin v posádkovém kostele u sv. Ignáce.

Již kníže Karel I. ve svém testamentu doporučil svému dědici zřízení nové hrobky pro orlickou rodovou větev. Následující léta však zabraly přípravy nového pohřebiště, byla tipována vhodná místa (nejprve bylo uvažováno o rozšíření některé již existující šlechtické hrobky na schwarzenberském panství - Mirovice, Stražiště) a jako u každé stavby se i zde nakonec jako důležitá ukázala otázka finanční. Také smrt knížete Karla II. vznik nové hrobky oddálila. Nakonec převážil názor, že nejvhodnějším řešení bude stavba úplně nové, samostatně postavené hrobky. Jejím autorem se stal knížecí inženýr Antonín Šiman, jenž zakázku obdržel v září roku 1860 a jehož návrh byl schválen v prosinci následujícího roku. Vlastní stavba pak proběhla v letech 1861-1864 za knížete Karel III. (hrobka je tak o deset let starší, než její slavnější sestra - hrobka hlubocko-krumlovské větve v Třeboni z let 1874-77). Byla zbudována v novogotickém stylu severně od zámku v lokalitě zvané "U svatých křížů". Ke slavnostnímu vysvěcení pražským arcibiskupem Bedřichem kardinálem ze Schwarzenbergu, za asistence budějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka, došlo ve výroční den úmrtí knížete Karla I. 15.října 1864, jehož ostatky sem byly z Třeboně převezeny 3.února následujícího roku. Orlickou hrobku je možno považovat přímo za ukázkový příklad, jak se vojenská tradice v  rodině uplatňovala. Zároveň s lipským vítězem sem byly převezeny také ostatky jeho syna knížete Karla II. (1802-1858) polního maršála a guvernéra Lombardie (později na sklonku života i Sedmihradska), majitele pěšího pluku č. 19.  Zde byli pohřbeni i jeho dva bratři generálmajor kníže Bedřich Karel (1799-1870) zvaný též "Poslední lancknecht" a polní maršál a majitel c.k. husarského pluku č. 15 kníže Edmund (1803-1873). Kromě těchto zástupců rakousko-uherských vojenských elit zde dále nalezli místo svého posledního odpočinku také vlastní stavebník hrobky - bývalý major  a posléze poslanec českého zemského sněmu kníže Karel III. (1824-1904), jeho syn - poručík zeměbrany - kníže Karel IV. (1859-1913) i jeho syn (dědeček současné hlavy rodu) Karel V.  kníže ze Schwarzenbergu (1886-1914), poručík hulánského pluku č.12, zesnulý hned na počátku první světové války na úplavici v Bělinje u Vukovaru a další příslušníci schwarzenberské sekundogenitury až do dnešních dnů.

PhDr. Martin Zeman