Jepičí život "Gyluského pěšáka". Pomník c. a k. pěšího pluku č.11 v Palackého sadech v Písku / Kurze Leben des Gyulas Infanterist. Das Kriegsdenkmal des IR 11 in Palacky-Park im Pisek
V letošním roce tomu bude 100 let, co písecký veřejný prostor přišel z politických důvodů o pomník, který připomínal především padlé vojáky Velké války z pěšího pluku, s nímž bylo město spojeno více jak šedesát let. Není tedy jistě bez důvodu si jeho historii zde nyní připomenout.
"Gyulský pěšák" byl vytvořen v rámci rekonvalescenčního oddělení c. a k. pěšího pluku č. 11. v uherské Gyule, jehož velitelem byl nadporučík Alois Liebich. Právě místo vzniku také dalo pomníku jeho neoficiální název. Pomník, zobrazující postavu stojícího "karpatského" vojáka s puškou na údajně cca 5 m vysokém pylonovém podstavci (tento rozměr ale spíše odpovídal celkové výšce pomníku, tj. soše i s podstavcem), byl vytvořen, stejně jako jeho starší "bratr" Génius, z tehdy módního armovaného betonu imitujícího kámen. Autorem plastiky tohoto vojáka v životní velikosti byl opět nám již známý sochař František Žemlička /zhotovil rovněž plastiku "Okřídleného Génia" na píseckém vojenském hřbitově a byl autorem úprav píseckého Melegnanského pomníku/, autorem dubových desek osazených v rámci soklu pak řezbář Oleš. Původně však byla socha určena pro Gyulu, kde měla zdobit kašnu, nicméně nebyla místními shledána dosti "uherskou". Socha byla proto prozatímně umístěna na dvoře gyulského rekonvalescenčního oddělení a bylo tedy nutno vymyslet jiné řešení. To se naskytlo při cestě zástupce pluku do Písku, kde se mu podařilo s představiteli města dojednat, že město, coby sídlo plukovního doplňovacího okresu, pomník přijme.
Poté však Písku nastala nejsložitější, nerudovská otázka - kam s ním. Dobový tisk je dodnes svědectvím, že vyřešení této otázky nebylo až tak snadné. Koneckonců podobné "problémy" měli písečtí představitelé před více jak půlstoletím i s Melegnanským pomníkem. I tentokráte se zvažovalo několik lokalit. Jedním ze záměrů bylo umístit sochu do blízkosti kasáren ve Vladislavově ulici. V místním tisku byla tato myšlenka podrobena kritice, neboť se ve své době jednalo o místo za městem, které nebylo shledáno za dostatečně důstojné takového pomníku, ale hlavně jeho umístění by mohlo poškodit onu funkci příspěvků do invalidního fondu pluku. Dobový tisk nám totiž navíc podává i zajímavou zprávu, totiž, že se nejednalo pouze o sochařské dílo, které mělo sloužit k oživení prostoru, kde bude umístěno, ale jeho účel byl i sociální, neboť dubové desky pomníku měly sloužit k zatloukání ozdobných hřebů, spojené se zaplacením příslušného příspěvku do fondu invalidů, vdov a sirotků 11. pěšího pluku. Pomník by se tak zařadil do dnes moderně řečeno charitativní válečné sbírkové akce tzv. "zatloukání hřebů". Tuto informaci by potvrzovala i dobová pohlednice z Gyuly, zobrazující skupinu vojíků u pomníku stojícího ještě na dvoře rekonvalescenčního oddělení, z níž jeden pravděpodobně právě zatlouká hřeb, jiný, snad poddůstojník či důstojník, drží předmět zvící pokladny, do níž jiný voják právě vkládá svůj finanční příspěvek.
Autorovi však není jasné, zda a jak tato funkce mohla v Písku v reálu fungovat, neboť pomník byl umístěn v parkové (květinové) úpravě, a tudíž i jeho ěběžná přístupnost pro daný účel byla poněkud problematická. Nabízí se samozřejmě otázka, zda desky, které byly, dle dobových fotografií i dle dochovaného popisu pomníku, řezbářsky provedené byly k takovému účelu vhodné. Možná pro někoho dnes může být představa, že by hřeby byly zatloukány do panovníkova monogramu, českého lva či císařské koruny, mírně řečeno, blasfemická. Nicméně na druhou stranu tento původně zamýšlený účel plastiky je možná tím důvodem, proč byl pro exteriérový pomník určen i ne tak trvanlivý materiál, jakým dřevo je. Navíc i jiné dobové artefakty sloužící k zatloukání hřebů byly výtvorem uměleckého řemesla, bývaly vyřezávané a často je zdobily i symboly obecně ctěné (státní či městské znaky, apod.), kdy tedy zatloukání hřebů do nich jistě nebylo považováno za úkon "znesvěcující", neboť samozřejmě mělo svůj řád, takže k nějakému nežádoucímu poškození těchto symbolů nemělo teoreticky dojít. Zda vůbec či nakolik byl tento účel "Gyulského pěšáka" v Písku využíván, bohužel nelze říci, protože zatím dostupné prameny o tom mlčí.
K samotnému převozu sochy do Písku došlo v květnu roku 1916 a pro její umístění bylo nakonec zvoleno místo v městských sadech u pošty. Její slavnostní odhalení bylo naplánováno na 11. června a slavnost měla být spojena i s připomínkou plukovního svátku "Jedenáctých" (zároveň tento svátek připadl na svátky svatodušní a Městskou slavnost). Protektorát nad akcí převzal český místodržící Max hrabě Coudenhove s chotí, kteří se však nemohli osobně zúčastnit, nicméně, jak vyplývá z dochovaného telegramu hraběnky Marie, přislíbila onen "pěkný pomník" navštívit, jakmile to bude možné. V předvečer vlastního slavnostního odhalení pomníku odehrála plukovní hudba "Jedenáctých" pod vedením kapelníka Josefa Elsnice koncert v městském divadle. K vlastnímu odhalení došlo následujícího dne o desáté hodině dopolední za účasti představitelů politického života (okresní starosta Bedřich kníže ze Schwarzenbergu, okresní hejtman a místodržitelský rada Kendík a místodržitelský rada Frenzl, bývalý policejní president Křikava, toho času v Písku na odpočinku, staniční velitel plukovník Hölzel, plukovník Kouďa, major Rotter, členové zastupitelstva a městské rady v čele se starostou Špirhanzlem) a zástupců důstojnického sboru z Gyuly (major Skara, hejtmané Wieroński a Kvasnic, nadporučík Hůlek a poručík Kisch). Po slavnostním proslovu majora Skary promluvil starosta města, který přijal pomník, jež měl dle jeho slov být památkou potomkům na hrdinné činy domácího pluku, do obecní správy a provolal slávu císaři a králi. Po císařské hymně odhalení pomníku skončilo a sady byly opět zpřístupněny široké veřejnosti. O čtvrté hodině odpoledne následoval ještě koncert plukovní hudby v městských sadech a večer pak koncert na rozloučenou ve velkém sále hotelu U zlatého kola.
Následující roky však ukázaly, jak vratké bývají mnohdy sliby politiků, a přestože měl být pomník památkou potomkům na hrdinné činy píseckého pluku, byl bohužel krátce po pádu monarchie, v prosinci 1918 odstraněn a zmizel tak nenávratně v propadlišti dějin, neboť nová republika měla své hrdiny a většinový "rakouský" voják se do nově budované státní "mytologie", jak autor dobové novinové zprávy sám de facto přiznává, jaksi nehodil. Původně bylo sice navrhováno, aby pomník nebyl zničen, ale aby byl postaven u vojenského hřbitova, k tomu však z neznámých důvodů nedošlo. Je otázkou, zda byl tento válečný pomník pluku dobově vnímán toliko jako oslava armády zaniklého státu či a zda-li si někdo uvědomil (a vůbec připustil), že upomíná hlavně na jeho padlé v právě skončené válce.
Das Kriegsdenkmal der Soldaten des k.u.k. Infanterieregiments Nr. 11 (aus dem Beton - Kunststein) wurde im ungarischen Stadt Gyula geschaffen, die seit dem J. 1915 der Sitz des Ergänzungssbataillons dieses Regiments war ( und wo auch Regimentsrekonvaleszenzabteilung sein sitz hat, in dem das Denkmal entstandt ist) . Ursprünglich war die Skulptur (vom jungen Bildhauer Franz Žemlička, der bei IR 11 diente) für den Gyula´s Stadtbrunnen gedacht, aber den Stadtrepräsentanten schien der Soldat nicht ganz ungarisch. Das Battalionskommando began daraufhin die Verhandlungen mit den Vertretern der Heimatstadt Písek, die das Denkmal schliesslich erhielt. Nach den Debatten, wohin den Denkmal stellen, wurde im Palacky-Park, neben dem Postgebäude, ein Platz ausgewählt. Das Denkmal wurde im Juni 1916 offiziell enthüllt, aber kurz nach dem Ende der Monarchie wurde es im Dezember 1918 entfernt.
PhDr. Martin Zeman
Převzato a upraveno z: M. Zeman, "V dávno osvědčené věrnosti". Historie c. a k. pěšího pluku č.11, se zvláštním přihlédnutím k jeho osudům za Velké války, JSH 86, 2017, zejm. s. 354-356. (v tisku).