Hrdina píseckých „Jedenáctých“ - hejtman Bohuslav Spudil / Der Held der Piseker "Elften" - Hauptmann Bohuslav (Gottlieb) Spudil.

Bohuslav Spudil se narodil 20. ledna 1868, jako páté dítě Václava Spudila a Anny Machalitzké v Košicích., kde jeho otec působil jako ředitel místní tabačky, jenž do tohoto města v Horních Uhrách přišel z tabákové továrny v dolnorakouském městečku Hainburg an der Donau. (Rod Spudilů ovšem pocházel z Čech, od Čáslavy, z malé obce Horní Bučice, kde se také Václav Spudil roku 1820 narodil.)  Po dokončení košického gymnaziálního studia se devatenáctiletý mladík dostavil dne 26. září 1887 k tamnímu c. a k. pěšímu pluku č. 34 , aby se zde přihlásil ke službě jako jednoroční dobrovolník.. Při tom podepsal smlouvu na desetiletou službu ve společné rakousko-uherské armádě a poté ještě dvouletou službu u zeměbrany. Současně s tím byl zařazen k 1. polní setnině. Na vojnu však nastoupil až rok poté a to 2. října 1888.

Jak bylo běžnou praxí, byl jako jednoroční dobrovolník po nějaké době vojenského studia povýšen, nejprve 6. srpna 1889 do hodnosti titulární desátník a krátce nato, 25. srpna, pak titulární četař. Od 8. července 1890 se již mohl pyšnit hodností titulární šikovatel. A konečně pak 1. ledna 1891 dosáhl důstojnického stavu, když byl jmenován poručíkem v záloze. Zpráva o jeho povýšení vyšla, jak bylo tou dobou v Rakousku-Uhersku zvykem, s drobným předstihem ve vídeňském deníku Deutsches Volksblatt dne 28. prosince 1890. Z roku 1891, kdy se tedy Bohuslav Spudil stal důstojníkem, pochází i první záznam o jeho službě v rakousko-uherské vojenské ročence "Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer und die kaiserliche und königliche Kriegs-Marine für 1891", vydané v prosinci téhož roku ve Vídni. Zde je možno jeho jméno nalézt u uherského 34. pěšího pluku v Košicích (Kaschau). Přesně po roce od povýšení na poručíka, 1. ledna 1892, byl převelen na šestiměsíční zkušební službu k  c. a k.  pěšímu pluku č.102, sídlícímu v Benešově u Prahy a 26. srpna téhož roku byl pak do Benešova převelen trvale.  Po více jak čtyřech letech - dne 31. října 1896 - oznamuje zpráva v Národních listech, že Bohuslav Spudil je, s  platností od 1. listopadu, povýšen na nadporučíka. O jedenáct let později, 1. května roku 1907 byl pak povýšen do nejvyšší hodnosti, které za svůj život dosáhl, na setníka ( hejtmana) druhé třídy. 

Z vojenských materiálů vyplývá, že nesloužil po celou dobu jen v benešovských kasárnách. 102. pěší pluk měl své velitelství v Praze a právě tam byl v květnu roku 1896 Bohuslav Spudil také převelen. Zde pobyl relativně dlouhou dobu a zřejmě si i v Praze, v Podolí, tehdy okrese Smíchov, pořídil byt. Od 20. ledna 1904 měl totiž domovské právo právě zde.   Přišel rok 1908 a Bohuslav Spudil opět změnil místo působení. Opouští Prahu a 1. května odjíždí zpět do Uher, tentokráte k  c. a k. pěšímu pluku č.38, toho času posádkou v Kecskemétu, kde také 2. prosince 1908, u příležitosti 60.výročí panování císaře Františka Josefa I., obdržel Jubilejní kříž.   Zde pak pobyl čtyři roky a k 1. květnu 1912 byl převelen  k 11. pěšímu pluku do Písku. V té době jistě netušil, že s tímto městem a plukem bude,  ne svou vinou, spojen "pouhé" dva roky, které však přesto budou znamenat, že v Písku na něj zbude dodnes existující památka.

Jak vlastně vypadal Bohuslav Spudil?  Dodnes existuje pouze jedna jediná fotografie, na níž je zachycen  a to na zahradě své písecké vily. Bohužel z fotografie není mnoho poznat. Je na ní zachycen muž v důstojnické uniformě (blůza v barvě štičí šedi, rajtky, jezdecké holínky a důstojnické kape). Je středního věku i střední postavy, s menším bříškem a zahnutým knírem. Hejtman Spudil měřil 166 cm, měl hnědé vlasy, šedé oči, oválný obličej a zakulacenou bradu. Výrazným prvkem jeho zjevu v pozdější době byl mohutný "uherský" knír, který si voskoval a natáčel směrem vzhůru. Hovořil čtyřmi jazyky, maďarsky, německy, česky a slovensky. Vždy a za všech okolností dbal na vojenské vystupování, a byť byl přísný, byl k vojákům  spravedlivý a není ani divu, že si u nich vybudoval jak přirozený respekt, tak i oddanost. Když se pozorný čtenář na fotografii zadívá, snad je to tím knírem, možná dojde k závěru, že ačkoliv není obrázek moc jasný, tak jeho vizáž je tak trochu podobná jeho představenému, se kterým se mohl setkávat ještě kdysi v Benešově - generálnímu inspektoru veškeré rakousko-uherské branné moci a následníku trůnu arcivévodu Františku Ferdinandovi, jehož osud předznamenal i osud páně hejtmana.

Jediný dochovaný snímek hejtmana Spudila před jeho vilou Schrumm v Písku, léto 1914  (foto: archiv B.Voříška)

Bohuslav Spudil byl známý, a to zřejmě ve více zemích Evropy, i svou další činností. Byl vášnivým a uznávaným milovníkem a chovatelem holubů. Chov a šlechtění holubů jej provázely celý život, dosahoval v něm pozoruhodných úspěchů.     Jeho chovatelskou činnost lze vysledovat z mnoha novinových článků té doby. Konala-li se kde v zemích Království českého výstava chovného zvířectva, je téměř jisté, že v novinách najdeme o něm zmínku, vždy oceněném některou z hlavních cen. Např. v deníku Národní politika ze 16. května 1899 se můžeme v obšírném článku dočíst o výstavním hospodářském trhu, pořádaného Ústřední společností hospodářskou pro Království české. Součástí výstavy byla i soutěž chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Zde v odboru holubářském vystavoval v rámci českých sportovních holubářů své holuby i Bohuslav Spudil, tehdy ještě nadporučík, konkrétně české kamzlíky a lysé staváky. Za tyto své exempláře byl oceněn stříbrnou holí a stříbrnou spolkovou medailí.  V posledních měsících roku  1905 se konala výstava drůbeže v Novém Bydžově. I zde Bohuslav Spudil vystavoval své chovné holuby, tentokrát modré, lysé staváky a byl mezi oceněnými.  Stejně úspěšně si počínal i za svého pobytu v Písku. V roce 1912 se v Písku konala slavná Jubilejní krajinská výstava. V rámci této akce proběhla ve dnech 27. až 30. července i výstava drůbeže - holubů, králíků a podobných menších hospodářských zvířat.  I tentokráte za své holuby - české modré staváky - obdržel čestnou plaketu. Jak uznávaným píseckým chovatelem holubů Bohuslav Spudil byl, o tom můžeme nalézt svědectví i dávno po tom, co hejtman se svými vojáky opustil Písek i tento svět a to ve článku "Písek - město v lesích", jenž vyšel 6.června 1928 v Národní politice:  "...Okolo dvoupatrových klecí, s nimiž přijedou ráno "velkoholubáři" Kohout a Bůžek, je srdce bursy. Z klece i do klece je stálá frekvence; holub je jako cenný papír: jeden týden zaplatíš 12Kč, druhý týden není naň kupce za sedm. Representantem holubářů v Písku byl před válkou setník Spudil, který si pod Šobrovnou vystavěl vilu, v níž měl stále kolem sta párů holubů, na které vzpomínal často než v Srbsku padl."

Od roku 1912 je tedy hejtman Bohuslav Spudil příslušníkem píseckého 11. pěšího pluku. Místo jeho pobytu v začátcích píseckého pobytu není známé. Pravděpodobně bydlel, jak u důstojníků bylo zvykem, v nějakém pronajatém bytě. Roku 1913 se hejtmanovi Spudilovi překlopil 45. rok jeho věku a snad i proto (a jistě i vzhledem ke své vášni - holubářství) se rozhodl, že si nechá v  Písku postavit vlastní dům. Tehdy asi předpokládal, že svou vojenskou kariéru zde v poklidu doslouží a že se tedy toto město stane jeho trvalým domovem i na penzi.    Dne 6. června 1913 bylo proto na zasedání rady královského města Písku uděleno povolení B. Spudilovi "ku stavbě rodinného domku u cesty k Šobrovně". Ačkoliv měl jako důstojník rakousko-uherské armády nezbytné finanční zajištění, přesto hodnost hejtmana nebyla nikterak závratná a to ani po stránce finanční (roční příjem od 1.5.1913 činil u hejtmana Spudila 3400,- rakouských korun). Proto si dne 28. července 1913 vzal u Občanské záložny v Písku na stavbu půjčku ve výši 3000,- korun (bude splacena až posmrtně 19. srpna 1916).  Ke stavbě svého domu si Bohuslav Spudil vybral lokalitu pod kopcem zvaným "Šobrovna", v té době dosti odlehlou od vlastního  města (jižně od něj se při státní silnici nacházel areál c.k. hřebčineckého depa a několik dalších objektů).  To jistě do značné míry souviselo s jeho zálibou. Stavba pokračovala poměrně rychle a za rok již bylo vše hotovo, jak dosvědčuje právě nejstarší dochovaná fotografie domu, pocházející pravděpodobně z června nebo nejdéle z července 1914, kde je již vila zcela kompletní, a to včetně upravené zahrady s cestičkami vysypanými pískem, rozkvetlými růžemi, vysazenými stromky a bujným travním porostem.  

Bohužel si Bohuslav  Spudil svého nového domova a milovaných pernatců moc neužil. V neděli 28. června 1914 zazněly v bosenském Sarajevu rukou Gavrila Principa osudné výstřely, jímž za oběť padl  následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinanda d`Este a jeho choť Žofie kněžna z Hohenbergu. Následující kroky jsou notoricky známé. Dne 25.července 1914 byla vyhlášena částečná  mobilizace, týkající se i pražského VIII. sboru, kam náležel i c. a k. pěší pluk č.11. V Písku, jakožto doplňovacím sídle pluku, se tedy začali shromaždovat  povolávání záložníci a formovat tak celý pluk. Město bylo plné důstojníků a vojáků, nikde se nedalo sehnat ubytování. V sobotu 1. srpna v sedm hodin proběhla na náměstí za značného zájmu obyvatel přísaha, nejprve v  němčině, poté česky. V podstatě okamžitě poté se začaly tvořit pochodové setniny a vojsko začalo o půlnoci z 2. na 3. srpna 1914 nasedat do vagónů a odjíždět do boje.  "Písečtí jedenáctníci"  měli být tedy součástí "trestné expedice" proti Srbsku.   Cesta vojenských vlaků vedla přes Tábor do Veselí, Třeboně, Majdaleny a Gmündu. Následně do Vídně, Budapěšti a pak dolů kolem Dunaje do Baje. V pátek, 7. srpna 1914 navečer, po čtyřdenním útrpném pěším cestování, dorazil 11. pěší pluk do bosenské Bjeliny. Okolí tohoto městečka se pak na další dlouhé měsíce stalo operační oblastí pluku. Jednalo se o hraniční území se Srbskem, vytýčené řekami Sávou a Drinou, se všemi problémy, co taková oblast kolem soutoku dvou velkých řek přináší.    Na tomto místě pak probíhaly do konce října kruté, avšak víceméně neúspěšné pokusy prorazit na srbské území a pokusit se dosáhnout Bělehradu. V době, kdy sem písečtí dorazili, zbývaly hejtmanu Spudilovi již jen necelé tři měsíce života. Byly to měsíce, kdy zde, díky velitelské neschopnosti polního zbrojmistra Oskara Potiorka, který si rychlým a bezohledným vítězstvím nad Srbskem za každou cenu chtěl zajistit pomyslnou "absoluci" za své profesní selhání při sarajevské tragédii, zahynuly stovky a tisíce vojáků.  Ačkoliv to byla doba veskrze neradostná, přesto snad i zde zažil hejtman Spudil počátkem října možná nejvýznamnější dny své vojenské kariéry, byť neměl mnoho času si je patřičně vychutnat či snad oslavit. Jak jeho vojenské záznamy ukazují, tak 4.října obdržel Vojenský služební odznak pro důstojníky III. třídy  (za 25 let služby), dále Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací (udělení zveřejněno ve věstníku 7. října) . Rovněž mu byl udělen Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací. V případě posledního bylo vyznamenání zveřejněno v příslušném věstníku až 7. listopadu., tudíž je pravděpodobné, že z tohoto ocenění se již radovat nemohl (koneckonců jej na jeho prsou neviděl  ani pisatel v níže uvedené zprávě z předposledního dne jeho života ).  O jeho posledních dnech máme informace z několika zdrojů. Prvním jsou zápisky příslušníka 11.pěšího pluku  Egona Ervína Kische, vydané nakonec i česky pod názvem "Vojákem pražského sboru":

Pondělí, 26. října 1914:    Hejtman Spudil přišel k nám v nejelegantnější uniformě se záslužným křížem, s nakrouceným do výše knírem, jako by šel na svatbu, a řekl nám: "Zítra v pět hodin šrumuju." - "Šrum" jest jeho oblíbené slovo, a zvláště ve formě slovesa neexistuje pranic, co by se tím nedalo vyjádřiti.

Úterý, 27. října 1914 (zkráceno):   V 7 hodin ráno byl útok, když již 25 minut před tím začala kanonáda. Boj na kilometry dlouhé frontě od Omerova Čardaku až k břehu Driny u Srbské Rače zahájil I. batalion našeho pluku... . Srbové byli ohromeni, neboť jsme leželi mnoho neděl proti sobě, a věřilo se již, že se k sobě nikdy jinak nepřiblížíme, než pod zemí... .  Poděšeni, uháněli pryč, když nás uviděli na poslední příčce žebříku vyšvihnouti se přes dekunk a když zaznělo "hurá!" a signál k útoku... .   V pěti minutách jsme dorazili k srbským posicím a vyklidili je od posledních mužů... .  Útok se nezastavil u srbských posic, nýbrž pokračoval až za vyvýšenou cestu, tvořící jižní hranici poloostrova Parašnice... . Teď jsme se hnali přes ni dále a viděli, že to byla praobyčejná, asi dva metry vysoko vyvýšená silnice....   Za několik minut jsem pádil s hlášením po dobytém území. Jak vypadalo!   Křik a sténání raněných, tam vyjednávání se zajatci, tam opět úpěnlivé prosby zraněných a nosičů raněných, zápach mrtvol, jež hnily nepohřbeny na tomto pásmu, nepřístupném pro obě strany již celé neděle, tam v jednom dekunku tři Srbové, k sobě přitisknutí a zabití jedním granátem, zmrzačené stromy, kmeny a větve, sražené k zemi výstřely, země rozrytá a rozbrázděná dělovými výstřely a posetá kulkami, vystřelenými sem každé noci v myriádách, protože jsme neviděli nepřítele a přece jsme chtěli proniknouti temnotou.--- Tam leží veselý hejtman Spudil. Granát mu urval od těla hlavu, jenom krk a pravé ucho je viděti; hlouběji úplně nová extrauniforma, zbrocená krví. Vedle něho leží dva telefonisté, smeteni týmž granátem k zemi.

Ve Vojenském historickém archívu se pak dodnes dochovala zpráva Spudilova spolubojovníka, pozdějšího hejtmana Stanislava Wierońského pocházející však až z r. 1918,  v níž Wieroński s jistou dávkou patosu líčí boje kolem Parašnice a smrt hejtmana Spudila (zkrácený volný český překlad originálního německého textu) :   ... Typ skutečného rakouského důstojníka byl náš hejtman Bohumil Spudil. Až ztřeštěně odvážný, před žádným rizikem necouvnul, vždy s jiskrným humorem věděl, že jeho starý dobrý  rakouský duch bojovníka bude v nejvyšší míře přijímán nejen mezi důstojníky, ale také mezi manšaftem.   S ulíznutým maďarským knírem měl pro každého ze svých vojáků připraven žert, pro osudem  postižené měl vždy vhodná slova útěchy a jeho vítězný úsměv byl často následován aktem laskavosti.    Pro zvlášť odvážné činy měl výraz "Schrummig" a pro vyjímečně odvážné a statečné vojáky pak termín "schrummiger Kerl". Na zdraví svých přátel připíjel slovy: "60000 Schrumm".     Svou vilu, postavenou v blízkosti Písku, pokřtil jménem "Schrumm-Villa".   Tak byl všemi svými přáteli a vojáky zbožňovaný a uctívaný hejtman Spudil v "Jedenáctnických" ústech nazýván krátce "Hptm. Schrumm"; tuto přezdívku nosil s určitou hrdostí, a to i při oficiálních příležitostech.   Od kompanie až po velitelství sboru byl známý pod jménem "hejtman Schrumm".   Jednou, když byl vydán rozkaz zaútočit na Srby, jeho odpověď byla rychlá a lakonická. "Ano, hejtman Schrumm zaútočí a 60000 schrummige Srbů bude hopem zajato".    Nejprve byla přezdívkou "Schrumm-Kompanie"  pojmenována 1. rota, později byl pojmenován i celý I. prapor jako "Schrumm-Batallion".   Ve všech bitvách o proražení u řeky Driny šel v čele své setniny a vedl svou statečnou skupinu do ztřeštěných podniků, které díky jeho vynikajícímu vedení, nadšení důstojníků i mužstva vždy vyústily v naprostý úspěch. Podrobnosti zde nebudou uvedeny. Jeho nadšená kompanie dala průchod své upřímnosti, když se náhle při pochodu ke druhému nástupu u Driny 7.září 1914 rozezněla píseň: "Schrumm sem, schrumm tam, 60000 všecko jedno, schrumm sem, schrumm tam, 60000  schrumm".  Toto je jen   refrén pěkné vojenské písně, složené na populárního hejtmana Spudila a statečnou 1. kompanii.    Známý český skladatel Hašler měl tuto vojenskou píseň "Jedenáctníků" později přepracovat ve svém "Schrumm marši", nicméně melodie a refrén z větší části pocházejí od Driny a 1. kompanie 11. pěšího pluku.  Dne 20. října 1914 byl hejtman Schrumm za své vynikající a statečné chování před nepřítelem jako první důstojník pluku vyznamenán vojenským záslužným křížem 3. třídy s válečnou dekorací a meči.  Poté byl Hptm. Schrumm poněkud pyšnější, ale zároveň ke svým podřízeným, kteří stáli již sedmý týden v těžkých bojích proti srbské přesile na Parašnici, i milejší. Přípravy plánovaného útoku na slavnou betonovou hráz, zvýšenou silnici v Parašnici byly již několik dní v plném proudu, 27.říjen měl přinést rozhodnutí.    Brzy ráno v 6 hodin Hptm. Spudil přerušil hovory na telefonním spojení, protože v 7 hodin měli naši vojáci zaútočit na celé frontě.  Naše dělostřelectvo zuřivě pálilo do nepřátelských zákopů, nepřátelé se vší silou odpovídali. Kompanie byla připravena k útoku, nervozita z čekání a horečka před útokem nás všechny uchvátila. Myšlenky všech byly stejné. Podaří se nám dnes dobýt silně opevněný násep?   Na smrt myslel málokdo, alespoň ne ti, kteří do této doby znali život jen z jeho krásné a veselé stránky.  Celá zem se třese, chvěje, trápena nemilosrdnými dělovými ranami, každý cítí třes pod nohami, učíme se nevnímat ohlušující pekelný řev, v 6 hodin 45 minut  posílený nástupem rakouských kulometů.   Nastal soudný den.    Doposud silné, ale zdánlivě neefektivní srbské dělostřelectvo se, jak se zdá, dozvědělo o záměru našeho útoku, protože v příštích okamžicích jsme v zákopech jejich cílem.   Načasované, těsně před našemi tvářemi jako o závod vybuchující srbské šrapnely, zatlačují nás jako nepřátelská zeď do zákopů, důstojníci pozorují hodinky, do zahájení útoku po celé frontě přesně v 7 hodin chybí už jen několik minut.    Již je slyšet hlomoz žebříků a jako z mraveniště ze zákopů hrne se vojsko, už srbský kulomet chrlí své střely proti pěchotě.  Šrapnely práskají a granáty vytvářejí v našich útočících řadách veliké mezery.  Kdo zůstane ležet nebo dokonce běží zpět, je synem smrti. Všichni vědí, že se teď se Srby musí změřit, oko za oko, zub za zub, sebrat všechnu svou vůli, vůli k boji na bodáky a k vítězství.  Středové řady "Jedenáctníků" potřebují pomoc, právě zde se rozhořely nejtěžší boje. Hrdinný a neohrožený Oblt. Kučera vede svou kompanii a spolu se statečným Oblt.Rebensteiger von Blankenfeld obsadili opěrný bod nepřítele. Už sílí srbské šiky, chtějící tento těžce vydobytý bod "Jedenáctníkům" vyrvat.   S polním dalekohledem, navzdory velkému nebezpečí, převzal v tomto okamžiku velení v bitvě neustále vše pozorující velitel praporu hejtman Spudila. A to již zaznělo jeho záložní kompanií: "Za mnou! Vpřed!".    Avšak rychlejší než výskok odvážného hejtmana Spudila ze zákopů do otevřeného pole je nepřátelský granát, který v ten samý moment na 3 kroky před ním dopadl na zem a doslova jej sťal.    Statečného velitele museli nechat na bojišti ležet, udatná záložní kompanie i bez svého velitele přispěchala svým druhům na pomoc... .  ... Hřbitov Bosenská Rača! Může být hrdý na to, že dva naši nejodvážnější a nejstatečnější důstojníci od "Jedenáctníků" za službu císaři a vlasti odpočívají právě zde!  Jméno hejtmana Schrumma zůstává zapsáno zlatým písmem v srdci každého "Jedenáctníka".

I rakousko-uherský státní aparát sledoval a informoval veřejnost o ztrátách svých vojáků na frontách tohoto válečného konfliktu. V "Seznamu ztrát" ("Verlustliste ausgegeben am"), vydávaným denně v létech 1914 - 1918  c. a  k. ministerstvem války, se jméno Bohuslava Spudila vyskytuje až  se značným zpožděním. Je možné jej nalézt až ve vydání ze 7. prosince 1914.     O něco dříve se lze o jeho smrti dočíst v listopadovém čísle Bohemie, politického listu Německé strany pokrokové. V tomto periodiku ze dne 11. listopadu 1914, v ranním vydání, nalézá se výčet ztrát na válečných bojištích za poslední období a je zde, na straně 9, uvedeno: "den vor dem Feinde gefallenen Hauptleuten Bohuslav Spudil des IR 11."  Zprávy o padlých a nezvěstných na bojištích Velké války ovšem přinášely i jiné deníky. Proto se o Bohuslavu Spudilovi dočteme i v Národní politice (12. prosince 1914) a také v Národních listech (16. prosince 1914).   Zajímavé věnování památce hejtmana Spudila přinesl již jmenovaný deník Bohemia, tentokrát ze 4. listopadu 1914.: Hrdinná smrt pražského důstojníka. V čele svého praporu stál dne 26. října na srbském válečném dějišti hejtman 11. pěšího pluku Gottlob S p u d i l. V Praze byl "hejtman Schrumm",  jak byl přezdíván během své služby u 102. a 11. pěšího pluku, populární a všude oblíbený. Byl známý po celé Evropě jako opakovaně oceňovaný milovník holubů. Jeho prapor zaútočil na srbské pozice s bezpříkladnou statečností a vydobil brilantním vítězstvím množství válečných zajatců a bohatou kořist kulometů i vojenského materiálu. Sám ale zůstal po výbuchu granátu na místě mrtev. Hejtman Spudil byl opakovaně oceněn a obdržel i Vojenský válečný kříž s dekorací.  Ve stejných bojích našel hrdinnou smrt také velitel první  kompanie 11. pěšího pluku poručík Karl  K u č e r a, mladý důstojník z Náchoda.

V Bosně, v rovinaté krajině přímo na samém břehu řeky Sávy, nedaleko jejího soutoku s Drinou, leží malá osada Bosanska Rača. Zde, na vojenském, dnes již pravděpodobně dávno neexistujícím hřbitově spí hejtman Spudil spolu se stovkami dalších spolubojovníků svůj věčný spánek. Budiž mu tedy tato balkánská válečná půda lehká!

(Z textu laskavě poskytnutým panem  Bořivojem Voříškem vybral a pro zveřejnění  upravil a doplnil PhDr. Martin Zeman)

Bohuslav Spudil wurde am 20. Januar 1868 in Kassau geboren. Die Familie Spudil kam jedoch aus Böhmen (aus der Nähe der Stadt Tschaslau). Nachdem er das Kassauer Gymnasium absolviert hatte, meldete er sich als Einjähriger
Freiwilliger bei dortigem k .u.k. Infanterieregiment  Nr. 34 (1887). In diesem Infanterieregiment diente er bis 1892, als er, bereits im Rang eines Leutnants, zum k.u.k. Infanterieregiment Nr. 102 nach Benešov überstellt wurde. Anfang Mai 1908 wurde Hauptmann Spudil in das Infanterieregiment Nr. 38 nach Kecskemét verlegt. Vier Jahre später wurde er in das k.u.k. Infanterieregiment Nr. 11 nach Písek verlegt. Hauptmann Spudil war ein renommierter Taubenzüchter, und  im J. 1913-14  lass er  sich im Písek eine bisher  erhaltene Villa mit dem Namen "Villa Schrumm" bauen. Er war ein  Lieblingsoffizier.  Mit dem Ausbruch des Kriegskonflikts verließ der Hauptmann Spudil mit seinem 1. Bataillon Písek und  ist das serbische Schlachtfeld gegangen, wo er am 27. Oktober 1914 in den Kämpfen von Paraschnitza  seinen Tod fand. Er wurde auf einem Soldatenfriedhof in der Ortschaft  Bosenská Raca beerdigt. Er war der Inhaber der Militärdienstabzeichen für Offiziere III. Klasse, des Militärverdienstkreuz  mit der Kriegsdekoration und posthum erhielt auch den Orden der Eisernen Krone III. Klasse. Sei ihm die serbische Erde leicht!