Ferencz József Gyulay-velitel c.k.vojska v rakouské severní Itálii r.1859 a Písecko

Ač se to na první pohled nezdá, je Písecko místem posledního odpočinku řady významných vojenských osobností z doby rakouského mocnářství a můžeme bez nadsázky říci, že zde vlastně máme takový český "Heldenberg" , byť soustředěný do dvou, zase ne tak daleko od sebe položených šlechtických rodinných hrobek, a to na Orlíku a v Čimelicích. Dnešní příspěvek se bude věnovat tomu staršímu a z našeho pohledu také méně známému pohřebišti. Jedná se o střízlivou empírovou hrobku Vratislavů z Mitrovic, situovanou do čimelického nového hřbitova. Vlastně všichni čtyři zde pohřbení mužové byli vojáci rakouského císaře, ať se jednalo o generálmajora Prokopa hraběte Vratislava z Mitrovic (1737-1815), jeho synovce a stavitele hrobky Josefa hraběte Vratislava z Mitrovic (1764-1830), jenž původně voják (dosáhl hodnosti podporučíka dragounů), vojenskou kariéru opustil a stal se nakonec nejvyšší zemským maršálkem království Českého či jeho bratra generálmajora Jana Víta hraběte Vratislava z Mitrovic (1760-1833). Avšak o poslední vojenské osobnosti zde pohřbené ví jen málokdo, bibliografické práce věnující se této osobě, stejně jako regionální historické práce, však o této skutečnosti mlčí. Kdo je tedy onen tajemný a také poslední zde pohřbený muž?

(F.Gyulay -zdroj: Wikipedie)

Touto osobou je František Gyulay (či též Gyulai), abychom tedy byli úplně přesní polní zbrojmistr Ferencz József Gyulay, Graf von Maros-Némethy und Nádaska (1798-1868). Toto jméno možná ne každému hned napoví, o koho se vlastně jedná, a tak si dovolím následující nezbytný historický exkurz. Hrabě  František se narodil 1. září (některé biografické práce hovoří o 3.září) roku 1798 v Pešti jako jediný syn v rodině hraběte Ignáce Gyulaye, pocházejícího ze staré sedmihradské šlechtické rodiny, v té době generálmajora rakouské císařské armády  a pozdějšího polního maršála a místodržícího v Chorvatsku, Dalmácii a Slavonii.  Vojenskou dráhu započal hrabě ve svých 16 letech jako poručík v pluku svého otce (pěší pluk č. 60). Poté následovala jeho služba u husarského regimentu, v roce 1827 byl majorem u císařských hulánů a brzy (snad roku 1832) byl povýšen na plukovníka 19. pěšího pluku. Roku 1837 byl jmenován generálmajorem a velitelem brigády ve Sv. Hypolitu (St.Pölten). Několik let poté následovalo převelení do Vídně, kde mu roku 1845 císař Ferdinand I. propůjčil pěší pluk č.33. O rok později byl povýšen na podmaršálka a pravděpodobně následujícího roku byl jmenován vojenským velitelem v Terstu. Zde se plně osvědčil, když roku 1848 zachránil rakouské loďstvo před nebezpečím, které mu hrozilo od italského (respektive sardinského) námořnictva a řídil také obranu rakouského Přímoří, za což následně také od císaře obdržel komandérský kříž řádu sv. Štěpána a později i velkokříž Leopoldova řádu. V červnu následujícího roku (1849) byl pověřen vedením ministerstva války. Svou loajalitu k panovnickému domu projevil i během uherského protihabsburského povstání, když stál na straně císaře ve srážce u Rábu (11.července), kde císařská vojska odrazila útok uherských povstalců. Po likvidaci povstání napřel své veškeré síly do reorganizace uherské armády, kde se projevil nejen jeho organizační talent, ale i státnický klid a mírnost. Provedl také revizi společného opevnění, zasloužil se o zřízení trvalých sanitních praporů, zavedení na svou dobu již pokrokových předpisů - zákon o vojenských hranicích z roku 1850 byl z větší části právě jeho dílem. Za tyto zásluhy byl roku 1850 poslán do rakouské severní Itálie jako velitel 5. armádního sboru v Miláně, aby se seznámil s tamními poměry a mohl tak posléze nahradit polního maršála Radeckého. Problém byl v tom, že ačkoliv byl jinak Gyulay populární, přišel do toho sboru z vnějšího prostředí, nepůsobil v bojích pod Radeckým a tak mohl plnou důvěru vojska získat jen velmi těžko. Zde jej také zastihlo jmenování polním zbrojmistrem, třetí nejvyšší hodnosti v rakouské armádě a udělení řádu Zlatého rouna. Z Milána plnil i různé diplomatické úkoly - byl posílán k italskému královskému či ruskému carskému dvoru. Nejtěžší období v jeho vojenské kariéře nastalo v roce 1859, kdy byl jmenován vrchním velitelem rakouských armád v Itálii. Je to rok, který se zapíše do dějin válkou mezi rakouskými vojsky a spojenými armádami Sardinského království a Francie. Dodnes přetrvává obecné mínění, že právě Gyulay byl jedním z hlavních viníků následného vojenského debaklu, ačkoliv, jak později zveřejněné prameny ukázaly, nebyla to pouze jeho vina, neboť rakouský armádní sbor v severní Itálii byl v nedostatečném stavu a Gyulay si pro svou loajalitu nedokázal na vrchním velení její posílení vynutit. Nadto sám měl pochybnosti, zda je pro takový úkol vhodným kandidátem. Po debaklu u Magenty složil Gyulay svou funkci vrchního velitele a odešel na odpočinek. Žil poté nějaký čas v Badenu u Vídně a Štýrském Hradci. Nešťastné události roku 1866 však jeho zdravotnímu stavu jistě nepřidaly. Jeho královského apoštolského Veličenstva skutečný tajný rada, komoří, polní zbrojmistr hrabě František Gyulay zemřel zaopatřen svátostmi umírajících o tři roky později 21. září 1868 kolem 9 hodiny večerní ve svém vídeňském paláci na Praterstrasse č. 59 na, dnešní mluvou řečeno, celkové vyčerpání organismu.

Je zajímavé podívat se do dobového tisku. Již zde existuje rozdílný přístup k informování o skonu bývalého vrchního velitele rakouských vojsk v Itálii. Zatímco Wiener Zeitung nevěnuje úmrtí hraběte téměř žádnou pozornost, respektive je jméno hraběte uvedeno mezi řadou dalších "obyčejných" a nikterak významných zesnulých v příslušné rubrice v zadní části listů, vídeňské Neue Freie Presse uvádějí naproti tomu poměrně obšírný nekrolog. Tuzemská veřejnost se o této události mohla dozvědět ze zprávy  uveřejněné v Prager Abendblatt dne 23.září. Veškeré záležitosti kolem pohřbu hraběte zařizoval jeho synovec a zároveň adoptivní syn polní podmaršálek Leopold svobodný pán Edelsheim-Gyulai. Jak z vytištěného oficiálního parte vyplývá, odehrávaly se církevní obřady ve farním kostele sv. Jana na vídeňském předměstí Leopoldstadt (2. vídeňský okres). První se konaly již ve středu 24. září. Jednalo se vlastně o oficiální rozloučení s nebožtíkem, které probíhalo přesně podle vojenských předpisů. Vojenský kondukt byl veden trojicí generálů - generálem kavalérie hrabětem Grünnem, polním podmaršálkem hrabětem Neippergem a generálmajorem Preradovicsem. Z pěších pluků vídeňské garnisony se dostavili jejich titulární vlastníci arcivévoda František Ferdinand d´Este - bývalý vévoda Modenský - z vedlejší habsburské linie (laskavý čtenář nechť si jej neplete s pozdějším následníkem trůnu stejného jména, jemuž v té době bylo necelých pět let), arcivévoda Leopold, baron Gruber a baron Gorizzutti, dále dvě eskadrony - jedna z husarského regimentu prince Fridricha Karla Pruského č. 7 a z hulánského regimentu arcivévody Karla Ludvíka č. 7 a také dvanáct osmiliberních kanónů.  Těsně před druhou hodinou odpolední vyzvedlo půl praporu pěšího pluku č.54 rakev s ostatky v domě smutku a ta byla 8 poddůstojníky vnesena do černým flórem vyzdobeného kostela sv. Jana. Obřadu se dále zúčastnili arcivévodové Vilém a Arnošt, dále ministr války baron Kuhn, generál kavalérie Alexander hrabě Mensdorff-Pouilly, stejně jako všichni zástupci generality, štábní a vyšší důstojníci, kteří nebyli vázáni v tu dobu jinde služebními povinnostmi. Po skončení požehnání byla rakev naložena na smuteční galavůz tažený osmispřežním a odvezena na Severní nádraží, kde spočinula ve smuteční kapli, na kterou byla upravena tamní čekárna. Po šesté hodině večerní byla rakev s ostatky naložena na zvláštní vlak a v doprovodu svobodného pána Edelsheim-Gyulaie, početných přátel a důstojníku pěšího pluku č.33 odvezena do Prahy, odkud pak byla na povoze převezena do Čimelic, kam v tu dobu ještě železná dráha nevedla. Vlastní zádušní mše se pak konala opět v kostele sv. Jana ve vídeňské části Leopoldstadt od 11 hodin v sobotu 26. září. 

Pozorný čtenář si však jistě nyní položí neodbytnou otázku, co měl hrabě společného s Čimelicemi, že zde nalezl místo svého posledního odpočinku? Odpověď je však poměrně snadná. Jeho manželkou byla Antonie, rozená hraběnka Vratislavová z Mitrovic (1806-1831) , dcera majitele čimelického panství Josefa hraběte Vratislava z Mitrovic . Za hraběte Gyulaye byla vdána pouze čtyři roky, jejich manželství zůstalo bezdětné, avšak zdá se, že to byly nejšťastnější roky hraběte, neboť poté, co Antonie roku 1831 ve Vídni zesnula, se již neoženil.  Přání hraběnky bylo být pohřbena do rodinné hrobky v Čimelicích a stejné přání, tedy být pochován po boku své manželky, projevil i hrabě Gyulay, což se také po jeho skonu ve Vídni roku 1868 stalo. Rakve s jejich ostatky jsou uloženy v kryptě hrobky a to proti vstupu v prostoru přímo pod oltářem.

PhDr. Martin Zeman

/upraveno, originál publikován pod názvem "Čimelice jako místo odpočinku polního zbrojmistra Františka hraběte Gyulaye", Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech roč. 49, č.3, 2012, s. 206-209/