C. a k. pěší pluk č.11 ve Válce světové. III. část: Na italské frontě (listopad 1915-listopad 1918)

V pátek 19.11.1915 vyrazil 11. pěší pluk z Vídně vlakem dále na jih a přes Maribor a Ljublaň směřoval  tentokráte na frontu italskou, která se otevřela v souvislosti se zradou dosavadního, byť formálního italského spojence, jenž přestoupil k Dohodovým mocnostem a vyhlásil Rakousku-Uhersku 23. května 1915 válku. Cílovou vlakovou stanicí vojáků byla obec Brisčiky, odkud pak pochodovali dále do Krasu, kde je také dostihl za nimi z Ruska vypravený XVI. pochodový prapor, který tak vytvořil pro předchozí ztráty chybějící III. prapor pluku. Po nezbytném výcviku se pluk odebral přes Prosecco do Gorjanska a dále přes Jamiano na planinu Doberdo, kde 27.11. vystřídal vojáky pěšího pluku č. 87. "Jedenáctí" se tak dostali do víru čtvrté sočské bitvy (10. listopadu - 11. prosince 1915). Pozice, které zde pluk našel, byly díky špatnému terénu často velice provizorní - z pytlů z písku. Prosinec přinesl s sebou deště, které pobyt vojska na frontě ztěžovaly, když voda zatápěla jejich kryty. Vojáci byli vystaveni nepřátelské dělostřelecké palbě, která na mnoha místech postavení pluku rozbila. I po zbytek roku 1915 a v prvních měsících roku 1916 zůstalo jejich působištěm okolí Doberda a Vermegliana, kde se setkávali s různou silou italského náporu. Zajímavou se jeví poznámka ve strojopisu plukovních válečných dějin, že na první svátek vánoční roku 1915 vyslyšeli "Jedenáctí" nabídku italských protivníků na zastavení palby. Toto vánoční "bratření", podobající se trochu scénám ze západní fronty rok před tím, které jsou dnes známy jako tzv. "vánoční zázrak", však skončilo na zákrok vyššího velení. Od 15. února 1916 byl pluk stažen do obce Opcina, kde se o tři dny později dozvěděl, že byl zařazen do 22. zeměbranecké divize, jejímž velitelem byl polní podmaršálek Schön. V Opcině trávil pak pluk celý měsíc, zde nejen nabíral sil, ale odbýval se zde samozřejmě i nezbytný bojový výcvik.

Dne 17. března 1916 dopoledne vykonal nový velitel divize generálmajor Alfred Kochanowský přehlídku a od odpoledne pak pluk postupně odjížděl opět ze stanice Brisčiky po železnici do Tridentska, kde byl, v rámci rakouské ofenzivy do prostoru tzv. Planiny Sedmi obcí (Altopiano dei Sette comuni), nasazen mezi Tridentem a Assiagem v době, kdy vlastní vojenské operace probíhaly v prostoru severně od Assiaga. Na počátku dubna dorazil k pluku XVIII. pochodový prapor s 8 důstojníky a 814 muži. 7. dubna pak pluk navštívil arcivévoda Evžen. 12. dubna došlo v rámci pluku k sestavení "alpského oddílu" pod vedením záložního poručíka Dr. Mayera, který na Bílou sobotu 22. dubna cvičil jízdu na lyžích a o den později - 13. dubna  byl vydán rozkaz k postupu směrem na planinu Lavarone. Květen roku 1916 zastihl pluk v prostoru výšiny Marcai, kde po 19. květnu útočil s cílem obsadit kótu 1548. Zde se oba prapory (I. a II.) setkaly s boční nepřátelskou palbou kulometů, minometů a malých děl. Přes počáteční neúspěchy - ztroskotání pokusu  podplukovníka Láška na postup se 6. a 8. setninou - se I. praporu podařilo vniknout do předsunutých italských zákopů a následně pronásledovaly ustupující Italy na hřeben Costa. Od 20. května pluk zajal 50 nepřátelských důstojníků, 1 lékaře a 2661 vojáků. V následujících dnech došlo ke spojení s pěšími pluky č. 73 a 96, a bylo ukořistěno mnoho děl, minometů, střeliva i jídla. 25. květen se bitevním prostorem pluku stal  úsek Cesara Meata - Monte Meata.  Zatímco I. a III. prapor postupoval ze západu k Monte Meatě, II. prapor, vyslaný samotným velitelem 22. zeměbranecké divize, významně podpořil útok celé 18. pěší brigády plukovníka Ellisona, když, jak výslovně uvádí oficiální dílo o I. světové válce, podal "těžko uvěřitelný výkon" a za noci a bouře zdolal Köbeleho propast  ("Köbeleschlucht"), vystoupal na Bochettu a nakonec obsadil Italy držené Monte Cucco (1825m), kde zajal 500 nepřátelských vojáků. Italové však i nadále drželi výšiny západně od Val di Campo Mulo. Dne 28. května obsadila část 11. pěšího pluku Monte Zebio a výšinu Rocollo Dubielo. Díky prudkému nasazení IV. praporu pěšího pluku č. 27 byl obsazen Monte Cimon, díky I. praporu 11. pěšího pluku Monte Baldo a díky části pěšího pluku č.73 jižně položené výšiny a Italové tak byli večer 30. května 1916 vyhnáni. Červen zastihl pluk v oblasti Cesara Melety di Dietro až Cesara Melety di Gallio a v oblasti Ronchi. 10. června byl k pluku přidělen 1 vrhač plamene, 1 minomet a 2 vrhače granátů. O několik dní později, dne 13. června, dorazila pak do Ghertele posila v podobě XIX. pochodového praporu.  Mužstvo na frontě opět trpělo nepříznivým deštivým počasím a bylo celkově ve špatném stavu. Konec tohoto měsíce přinesl útoky italských jednotek, které se však zcela vyčerpaným oddílům podařilo odrazit. 6. července získal pluk od italských zajatců zprávy o chystaném velkém útoku, jenž na sebe nedal dlouho čekat. Po silné italské dělostřelecké a minometné přípravě téhož dne byly části pracně budovaného opevnění pluku rozbity. Následoval útok na pozice I. a III. praporu, nejsilnější pak proti výšině 1706 (Monte Zebio). Ačkoliv se v poledne podařil Italům průnik do zákopů  I. praporu, byli odpoledne zatlačeni zpět a I. prapor zajal 1 důstojníka a 65 mužů.  Ztráty na obou stranách byly velké, naštěstí 14. července dorazila 2. a 3. setnina XX. pochodového praporu. Nový útok italských jednotek přišel 22. července, kdy vnikli do úseku 9. setniny, ale i zde byli nakonec vlastními silami této jednotky zahnáni zpět. V nočním protiútoku následujícího dne získali "Jedenáctí" dřívější prostor zpět a dokonce postoupili až 140 kroků za bývalé zákopy. Boje na Monte Zebio se bezpochyby vryly natrvalo o paměti účastníků bojů, neboť byly pro pluk, co se ztrát týče, natolik těžké, že je vojáci srovnávali s debaklem u Sokalu v předchozím roce. Vojáci 11. pěšího pluku si tak bezpochyby zasloužili označení  "hrdinové od Zebia" ("Helden von Zebio").

Hřbitov "Jedenátých" na Monte Zebiu (archiv autora, originál uložen ve VHA Praha)

Srpen již naštěstí nepřinášel jen nepříjemné zkušenosti z boje, ale i okamžiky pro vojenský život na frontě velice příznivé -   jednotlivé části pluku byly odeslány k nezbytnému odvšivení a mytí, čímž vojákům ubyl, alespoň na chvíli jeden z velmi úporných nepřátel, který jej sužoval na těle každý den. Dorazily také setniny XXI. pochodového praporu (3. a 11. srpna).  Dne 6. srpna obdržel pluk  dispozice týkající se jeho brzkého odchodu z tyrolského bojiště, k němuž také skutečně došlo o šest dní později. Po zastávce v Tridentu, kde byli frontoví vojáci, podobající se spíše zašpiněným trhanům, vybaveni novou výstrojí (a kde také museli odevzdat veškeré ukořistěné italské výstrojní součástky), poté byli "Jedenáctí" naloženi do vagonů na nádraží v Lavisu a jejich cesta směřovala přes Brixen, Innsburck, Zell am See, do Sankt Johannu, odkud po tauernské dráze do Villachu až na nádraží v Modrejci. Odtud pak jejich návrat na sočskou frontu  (jako součást 28. pěší divize) probíhal přes obce Čepovan, Lokve, Erjavci, Ternova, Ravicu a Podgozd do prostoru vytýčeného vrcholy Monte Santo a Monte S. Gabriele (mezi obcemi Gargaro a Salcano). Zde sice zpočátku pluk patřil do rezervy a tábořil u Ravnice, následně však byl nasazen na budování záložních zákopů na Monte Santo. V polovině září byl pluk odeslán na 14 dní do divisní rezervy v obci Podgozd, kde setrval až do konce září a kam k němu doléhaly ozvěny dělostřelecké palby italské ofenzivy od Doberda.

Devátá sočská bitva na (31. říjen - 4. listopad 1916) znamenala pro pluk opět těžké časy.  Bojová linie se táhla v prostoru mezi obcemi Vertojba a Lokvica. Na počátku měsíce října bylo možné písecké vojáky potkat v zákopech na Monte San Gabriele, aby se pak přesunuli o něco jižněji do zákopů u Mirenského Gradu jižně od Gorice (konkrétně prostoru severně a východně od Mirenského Gradu směrem k řece Vipavě), jejichž heroickou obranou se opět vyznamenali a, jak už to tak bývá, také utrpěli poměrně značné ztráty (téměř celý II. a III. prapor) -  padlých "Jedenáctých" zde bylo přes 3000, mnozí byli zaživa pohřbeni  v hliněných zákopech- a přesto, že přes ně  italské jednotky nepřešly (italský  průlom fronty mezi Hudi Logem a Lokvicí v šíři cca 3 km), museli nakonec v rámci rakouského přeskupení ustoupit do nového obranného postavení na úbočí Fajtiho hribu, kde 3. listopadu 1916 zbylých 450 bojeschopných vojáků pluku (z původních 3500 mužů) zastavilo dvěma kulomety 6000 italských útočníků.  Kromě nepřátelských vojáků sužovalo vojáky i nepříjemné podzimní chladné deštivé počasí a s tím se projevující nedostatky na jejich vybavení. Prosinec 1916 pro pluk přinesl přesun do Štorje. 17. prosince obcí Štorje projížděl císař Karel I. Plukovní dějiny jeho průjezd zaznamenávají, ovšem bez dalších podrobností. Ve Štorje pluk setrval až do 11. ledna 1917, kdy se jeho jednotlivé části přesunuly do Precniku (I. prapor), Smatorce (II. prapor), Praprotu (III. prapor), St. Polaj (velitelství pluku a 55. pěší brigády) a Trnovic (jízda). Na počátku února byl pluk nasezen v prostoru Podkorite, zde setrval až do března, kdy byl 15. března vystřídán pěším plukem č. 55 a odešel na zotavenou opět do prostoru Samatroca - Precnik - St.Polaj - Praprot a poté do prostoru Volčji Grad - Kregolišce - Nadrožica. Na konci března, po týdenním odpočinku, střídal oddíly v úseku Hudilog - Podkorite. Duben pak mužstvo pluku vyčerpával pokračujícími opevňovacími pracemi i strážní službou. K odpočinku měli vojáci pouhých 6 hodin z 48, a to v nehotových kavernách a ubohých krytech, kde ani neuschnuli, jsouce promáčeni neustávajícím deštěm.

V zákopech u Mirenského Gradu (archiv autora, originál uložen ve VHA Praha)

Desátá bitva na Soče (12. května - 5. června 1917) zastihla "Jedenácté" v prostoru Jamiano - Jadran jako součásti Schenkova XXIII. sboru.  23. května 1917 se  II. prapor nacházel u Veršiče, kde následujícího dne (spolu s částí pěšího pluku č. 47) udržel obranné postavení až do noční přestávky, během níž se  rakousko-uherské jednotky stáhly na připravenou obrannou linii. I. prapor se nacházel v prostoru Hudi Log - Konstanjevice. Dne 24.5. zastavily  prapory pěšího pluku č. 11 spolu s pěším plukem č. 47 italské brigády při jejich průniku na Frnaži v prostoru mezi linií na Selu a linií Hermada - Konstanjevica. O dva dny později zahájili Italové (brigáda Pistoia) útok na Medeazzu, kde došlo ke kolapsu rakousko-uherské obrany (16. divize). Hrozbu pomohli odvrátit i písečtí "Jedenáctí" (jako součást 55. pěší brigády 28. pěší divize podmaršálka Schneidera von Manns-Aua), když italské útočníky zastavili na kótě 175 na severozápadním okraji Medeazzy v prostoru tzv. Cisterny. A dokonce měli i tolik sil, aby podnikli i protiútok, přičemž zajali 1200 Italů. Mezi významné okamžiky, které oficiální válečná historie dodnes uchovala, patří také skutečnost, že ukořistili 16 kulometů. Za tento výkon  III. praporu obdržel jeho velitel hejtman Wieroński rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Při protiútoku 4. června v prostoru Veršič - S. Giovanni tvořili "Jedenáctí" zálohu prvosledových jednotek, spolu s pěšími pluky  č. 98 a 21).

Jedenáctá bitva na Soče (18. srpna -13. září 1917) znamenala opět pro Písecké italské operace před Medeazzou na Hermadě, které se po 20. srpnu změnily na sérii masivních útoků. Písečtí vojáci byli součástí skupiny "FML Podhoranský" a jejich působištěm se stala ves Medeazza a její jižní a severní okraj.  Těžké boje sváděli spolu dalšími rakousko-uherskými jednotkami (pěších pluků č. 28 a 47)  o tunely u S. Giovanni na trati k Duinu (železniční spojení Monfalcone - Terst) a na nedaleké kótě 110 zv. Julius Höhe - Dosso Giulio.  Tak trochu záhadou zatím zůstává pojmenování tohoto obranného bodu. Dostupné prameny hovoří o tom, že jméno "Juliushöhe - Dosso Giulio" nesla výšina "po oblíbeném veliteli pluku". Jak uvádí ve svých pamětech příslušník pluku Bohumil Hála, měla být pojmenována "podle našeho blbého obrsta v Gyule, Julia Rzihy". Problém je ale v tom, že plukovník Rziha byl křestním jménem Alois, nikoliv Julius.  Navíc, dle dostupných oficiálních pramenů žádný velitel pluku s křestním jménem Julius za doby války není u pluku zmiňován. Boje u S. Giovanni znamenaly pro pluk opět personální katastrofu - jen z III. praporu zbylo 70 mužů a 4 důstojníci (z původního stavu 600 pěšáků a 25 důstojníků), II. prapor byl rozbit ještě v záloze, i  I. prapor měl velké ztráty. Následně byl proto 28. srpna pluk doplněn - a to důstojníky a mužstvem posbíraným z 25 různých pluků - a zformován do tří praporů po třech setninách.

Počátkem září 1917 podnikla rakousko-uherská vojska protiútok v Krasu, kde si písečtí a mariborští vojáci (pěší pluk č. 47) poradili s 225 a 226 italským plukem z brigády Arezzo. Díky "Jedenáctým" zde přišli Italové o více jak polovinu ze svých 6200 padlých vojáků a 163 důstojníků. "Jedenáctí" sice tak zpět dobyli v srpnu ztracené pozice u severního železničního tunelu, ovšem opět za značných ztát. V  polovině října pak došlo k převelení pluku do zálohy a jeho dislokování v obci Ajdovčina, odkud byl ale krátce na to nasazen (jako záloha 2. sočské armády) do bitvy u Kobaridu (Caporetta), někdy také nepřesně nazývané také jako dvanáctá bitva na Soče (24. října -10. listopadu 1917). V rámci této vojenské ofenzivy rakousko-uherské armády, uskutečněné za pomoci čtyř spojeneckých -  německých divizí, přesunutých sem z východní fronty, postupovali "Jedenáctí" směrem do čepovanského údolí do bojů u S.Gabriele, dále pak na město Canale (31. října), kdy se počátkem listopadu přiblížili k bývalým říšským hranicím a odtud směřovali do benátské nížiny ve směru na Udine přes obce Grion, Codroipe, Pordenone (kde se příslušníci pluku dostali do šarvátky s německými spojenci, kteří, na rozdíl od rakouských vojáků, směli v obsazeném území rabovat) Porto Buffole.  A dále přes vody  Livenzy do Lutrana.  Ačkoliv cesta zpočátku probíhala poklidně, neztratil naštěstí velitel pluku potřebnou opatrnost a díky jeho předvídavosti se "Jedenáctí" v Lutranu nestali obětí velkého masakru, který by nepřipraveným vojákům jinak hrozil od italských jednotek.  II. praporu se nakonec podařilo donutit Italy k ústupu a to za cenu pouze jednoho mrtvého.  Z Lutrana pluk směřoval směrem na San Polo až dále do městačka Cimadolma na břehu Piavy.   I když plánovaným úkolem "Jedenáctých", jak to velení naplánovalo, bylo dobytí města Treviso, skončily nakonec vojáci v piavských zákopech u Cimadolmy. Akce na Piavě pokračovaly i v následujících měsících roku 1918, kde 11. pěší pluk tvořil v červnu zálohu 11. armády v prostoru Feltre na severovýchodním masivu Mt. Grappa. Období roku 1918 je, bohužel, nejméně zmapovaným úsekem z válečných dějin pluku. V oficiálních plukovních pramenech uchovaných ve Vojenském historickém archivu zeje pro toto období "velká díra". Závěr válečných operací - italská "ofenziva" proti jednotkám pomalu již zanikající monarchie -  vzletně nazývaná jako "bitva u Vittoria Venetta" - zastihla  pluk opět v prostoru pohoří Monte Grappy. Od 29. října, tedy den poté, co byla vyhlášena samostatnost československého státu, se  "Jedenáctí", spolu s vojáky z pěších pluků č. 8, 28 či 99,  dostali pod silný tlak italské 4. armády na Monte Asolone. 

Monte Asolone - poslední místo bojů "Jedenáctých" v I. světové válce

Přes nezměrné úsilí Italů zůstala obrana na Monte Asolone neporažena, a stala se tak posledním, téměř legendárním místem obrany armády již v té době neexistující monarchie. Vojáci pěšího pluku č. 11 tedy patřili k oněm českým, rakouským a jihoslovanským jednotkám, na jejichž bedrech, po odchodu uherských pluků "bránit integritu Uher", nakonec spočívala celá obrana monarchie. Lze konstatovat, že tuto povinnost splnily se ctí a do posledních okamžiků kladly Italům odpor, byť samozřejmě i zde se již projevovaly některé problémy související s celkovou situací v okamžicích neodvratně směřujících k zániku podunajské monarchie. Po vydání rozkazu ke stažení rakouských vojsk, patřil 11. pěší pluk k jednotkám kryjícím ustupující rakouské vojsko. Po vyhlášení příměří se zbytky pluku dne 10. listopadu 1918 soustředily v Leonhardu u Brunecku, odkud opustily jižní bojiště a vrátily se po železnici do Písku, kam pluk dorazil 12. listopadu. Italská kampaň stála písecký 11. pěší pluk celkem 146 důstojníků (28 padlých a 118 nezvěstných) a 4555 mužů (734 padlých a 3821 nezvěstných), pluk byl v průběhu oněch let zde doplněn celkem 24 pochodovými prapory, mimořádnými prapory a rotami.

Je zajímavé, jak dobový místní tisk zaznamenal návrat vojáků z války.  Máme tak dodnes dochovány informace o návratu doplňovacích těles obou píseckých pluků, které dorazily o něco dříve, než frontoví vojáci. "Jedenáctí" z doplňovacího praporu z Gyuly přibyli do Písku již v neděli 10. listopadu dopoledne. Jejich cesta vedla oklikou přes Szolnok, Hatvan, Lučenec, Žilinu a Bohumín. Celkem se jednalo o 1200 osob včetně žen a dětí příslušníků pluku, dále s transportem cestovali i psi a plukovní opička Fricek. Ačkoliv byli cestou Maďary odzbrojeni, povedlo se vojákům přeci jen domů dovést 100 pušek, revolvery, 6 kulometů s množstvím střeliva, 4 polní kuchyně, několik krav a zásoby na 4 dny. Avšak o návratu bojových jednotek "Jedenáctých" z italské fronty není v píseckém  tisku již ani zmínky. Jako by neexistovali či již nikoho ani nezajímali... .

Na závěr je nutno pouze stručně poznamenat, že ani oficiální skončení Velké války dne 11. listopadu 1918 neznamenalo pro navrátivší se vojáky 11. pěšího pluku ještě žádnou mírovou selanku. Nově vzniklý československý stát potřeboval bývalé "rakouské" vojáky k uhájení svého čerstvě nabytého území. Proto ihned po návratu - v polovině listopadu 1918  - zasahoval tento pluk "domácího vojska" svým III. praporem proti separatistickým tendencím českých Němců v rámci župy Böhmerwald, kdy byl poslán do Vimperku. Neméně "klidný"  byl pro pluk (I. a zejm. II. prapor) i počátek roku 1919, kdy došlo k jeho nasazení v rámci vojenského obsazení Těšínska pod vedením bývalého francouzského legionáře podplukovníka Josefa Šnejdárka. Písecké "Jedenácté" vedl podplukovník Otakar Kendík, který se s plukem účastnil jeho srbské anabáze a i přes utrpěné zranění měl to štěstí, že válečné operace přežil. Padlí pluku jsou dodnes pochování na hřbitově v Orlové.  Po skončení sedmidenní války s Polskem byl pluk v březnu 1919  přesunut  na jižní Slovensko, kde byl nyní nasazen proti Maďarům v rámci II. brigády plukovníka Jindřicha Hanáka jižně od Lučence, historie zaznamenává zejména boje u Badína či obsazení a následné hájení Zvolena. Bojové operace pluku na Slovensku trvaly až do června t.r., kdy se maďarské jednotky začaly stahovat. Poté však pluk až do září 1920 střežil hranice mladé republiky v úseku Lučenec - Šahy. Po svém návratu do Písku byl sloučen s legionářským 11. střeleckým plukem Františka Palackého. Ale to už je úplně jiná historie.

PhDr. Martin Zeman

Upraveno (kráceno - bez poznámkového aparátu). Převzato z: Martin Zeman, "V dávno osvědčené věrnosti". Historie c. a k. pěšího pluku č. 11 se zvláštním přihlédnutím k jeho osudům za Velké války, JSH 86, 2017, konkrétně s. 315-325.