C. a k. pěší pluk č.11 ve Válce světové. I. část: Na srbské frontě (srpen-prosinec 1914)

Vypuknutí I. světové války zastihlo 11. pěší pluk de facto již jako součást pražské 9. divize, byť ještě v dobových přehledech byl veden stále u  37. pěší brigády, 19. pěší divize se sídlem v Plzni. Válečné dění nastalo pro pluk s částečnou mobilizací, kterou pluk obdržel v rozkaze v noci 26. července 1914. Následující dva dny probíhaly vyzbrojovací práce, byli povoláváni důstojníci i mužstvo ze žňových dovolených. 29. července vykonal v Praze velitel divize přehlídku plukovního štábu a III. i IV. praporu a poté následoval jejich přesun na Smíchovské nádraží, odkud v 10.30 minut odjeli přes Beroun a Zdice do Písku, kam transport dorazil v 21.30 (!). Téhož dne do Písku přibyl  z Prachatic i II. prapor.  Následující tři dny byly ve znamení příprav a přechodu vojska z mírového do válečného stavu. Pluk byl vyzbrojen a sestaven do všech oddílů určených pro polní tažení. V tomto okamžiku pluk v Písku zastihlo 31. července vyhlášení všeobecné mobilizace. Následujícího dne byly všechny části pluku již doplněny na předepsaný válečný stav a večer byla vykonána slavnostní přísaha na Velkém náměstí v Písku, za přítomnosti nedávno jmenovaného velitele pluku plukovníka Karla Wokouna,  i za hojné účasti úřadů i místního obyvatelstva  Odtud směřovali vojáci na písecké nádraží, kde se pluk naložil na připravené vagóny a  od půlnoci začalo odesílání jednotlivých částí pluku přes Tábor, Gmünd, Vídeň, Budapešť a dále Uhry přes Slavonsko až do stanice Županje. Odtud pak pochodoval do parníkové stanice Orašje, z níž byl převezen přes řeku Sávu do nástupního prostoru na srbské bojiště, kde byl zařazen do 5.armády VIII.sboru.  Vlak cestou zastavoval v určených stanicích, kde byla pro vojsko připravována menáž a kde místní obyvatelstvo vítalo vojáky a obdarovávalo jídlem, pitím či kuřivem. Ještě v Čechách, v Chlumci nad Lužnicí, se náhodně transport "Jedenáctých" setkal s téměř dvanáctiletým sirotkem vévodou Maxem z Hohenbergu, v doprovodu hraběnky Jindřišky Chotkové, kterému zde důstojníci provolali slávu, a jenž při svém odjezdu nadšeně mával píseckým svou námořnickou čapkou. 

Vyznačení nástupních prostor IR 11  pro I. a II.  útok na Srbsko,  srpen, září 1914

Po překročení řeky Sávy se pluk ubíral přes Velikou Obarsku, přičemž plukovní štáb a I.a IV. prapor se usídlili v obci Bjelina, II.prapor v osadě Han Sulin a III. prapor ve Veliké Obarsce. 8.srpna probíhala bojová cvičení, ženisté setnin byli sloučeni v plukovní ženijní oddíl a bylo vytvořeno i plukovní telefonní oddělení. Následujícího dne byla sloužena polním kaplanem Hoferem slavná polní mše svatá spojená s generální absolucí a po mši následovalo svěcení důstojnických šavlí. O den později, 10. srpna, směřovala 1.setnina do Amalije jako posila 1.praporu pěšího pluku č.102, přičemž její 1.četa vykonávala funkci polní stráže na Drině, kde se dostala do prvních přestřelek s nepřítelem a pluk tak měl i prvního zraněného v nastávající čtyřleté válce. Následujícího dne byl velitelem pluku, a veliteli jeho jednotlivých praporů a setnin proveden průzkum míst přechodů přes řeku Drinu. I.prapor střídal části 102. pěšího pluku v prostoru Amalije, II. prapor  byl delegován do Patkovaru, III. do Bjeliny a IV. držel úsek od Gutic Ady až k napojení na pěší pluk č. 91. O den později nastal postupný přechod pluku přes řeku Drinu. Protější břeh byl vystaven pěchotní i kulometné palbě, byl stavěn most, docházelo k převážení vojáků přes řeku. Bohužel 14.setnina  zde utrpěla ztrátu 32 mužů v důsledku vlastní dělostřelecké palby. S tímto problémem se pak vojáci nejen píseckého pluku setkali ještě mnohokráte, zejména v případech, kdy docházelo k útoku v nepřehledné situace, bud tedy ve špatně přehlédnutelném terénu či tam, kde bylo dělostřelectvu znemožněno jakýchkoliv třebas technických důvodů využít přímého pozorování palby.  Pro svou ochranu tak byli vojáci nuceni vymýšlet různé "vychytávky", které by upozornily dělostřelecké pozorovatele na výskyt vlastních vojáků v zorném poli jejich palby. První bitevní formaci tvořil II. a III. prapor v tzv. první čáře, I. prapor tvořil plukovní zálohu a IV. prapor za ním pak zálohu brigádní. Postup útoku směřoval na domek finanční stráže přes zarostlé louky a několik ramen Driny. O osmé hodině dopolední dosáhl pluk čáry Gutica Ada - Sumarovca koliba. Tento den se vyznamenal šikovatel Hasenöhrl, jenž s hlídkou z II. praporu jako první dostihl východního břehu Driny, za což obdržel zlatou medaili za statečnost. Proti "Jedenáctým" stála na srbské straně skupina majora Tomašiče složená z komitů, dobrovolníků praporu smrti a řadových vojáků, jež působila pluku značné ztráty. 13. srpna postoupil výzvědný oddíl hejtmana Spudila, spolu s 1. setninou a 1. oddělením strojních pušek přes Novoselo. Vojáci se prodírali kukuřičnými poli,  nezbytným překračováním hlubokých ramen Driny. Tato pole byla pro vojáky zvláště těžkým oříškem, neboť takto nepřehledný terén nejen že velmi ztěžoval možnou orientaci, ale poskytoval též velice dobrý úkryt pro srbské vojáky i oddíly specializující se na "partyzánskou válku". O den později "Jedenáctí" překročili silnici Lješinca - Novoselo, byvše při tom řádně "kropeni" nepřátelskou palbou. Následoval útok na Lješnicu (3. a 4.setnina s 1. oddělením strojních pušek). V devět hodin dopoledne dosáhla 14. setnina temene Vidojevice, kde se jim podařilo ukořistit 120mm dělo i se třemi sty náboji. Vojáci byli vyčerpáni horkem, byli bez jídla a vody, a  téměř i bez nočního odpočinku, neboť alarm nastal již ve  03:30 hodin ráno. Přesto však pluk, po čtyřhodinových útocích na silně bráněné nepřátelské zákopy, přemohl i do boje zasáhnuvší obyvatele Lješnice a jako první  jednotka tak dosáhl západního okraje Cer planiny. 15. srpna pochodovali "Jedenáctí" po trase Slatina -Jadranska Lješnica - Milina. III. prapor dobyl ves Dušanci a četě poručíka Ferra se podařilo zajmout k odletu připravené srbské letadlo. O den později pochodovali vojáci na výšinu Rasuljača a dále přes Velkou Glavu. Předvoj I. praporu se dostal u osady Sajičici do boje s komitači, jež byla následně obsazena  částmi II. a III. praporu.  V těžkém boji dům od domu byla dobyta i severní část obce  Ingoviče.   O půl jedenácté v noci se píseckým podařilo odrazit noční srbský přepad a zajmout několik vojáků. Bohužel i tyto dny byly pro vojáky ve znamení i dalších nepříjemných strastí, neboť  nepřátelské dělostřelectvo zničilo i dvě polní kuchyně, přijíždějící k bitevní linii alespoň takto tělesně občerstvit boji znavené vojáky. 17. srpna dobyli "Jedenáctí" srbské zákopy jižně od Ingovičů. Nicméně následujícího dne byl však pluk, v důsledku nepříznivé situace i severních dílů divize, nucen ustoupit zpět na Velikou Glavu a byl vystaven silné dělostřelecké palbě z několika stran. Proto byly části všech jeho praporů přesunuty na sever do prostoru Todorova, kde dobily srbské pozice a statečně zde v tuhých bojích držely svá postavení. 19. srpna následoval silný srbský útok a proto kolem poledne byl vydán rozkaz k ústupu směrem k Jadranské Lješnici, kde se většina pluku shromáždila následujícího rána a vydala se směrem na Slatinu a Lješnicu, a dále přes válečný most do prostoru Janja. Téhož dne odpoledne pak silně  prořídlé řady "Jedenáctých" defilovaly, za zvuků napolo rozstřílené plukovní hudby, před velitelem sboru generálem jízdy Gieslem von Gieslingen. O tom, jak velké byly ztráty pluku, svědčí, že z původně 4. polních praporů byly zformovány pouze tři setniny.

      Zákopy na Parašnici, Srbsko říjen 1914 - nadpor.Raschin, por. Kučera (+27.10.1914)- zdroj VHÚ/VHA Praha

Příští dny byly ve znamení opevňovacích prací plukovního postavení u Janje a posičních přestřelek na Drině. Odpoledne 1. září odešel pluk do obce Patkovača a následujícího dne přes Bjelinu do Gaici - Dolní Dobravče , kde se utábořil. 6. září došlo k rozpuštění plukovní hudby v důsledku velkých ztrát, které v bojích utrpěla a zbytek jejích mužů byl přidělen k oddílům pro zdravotní službu. V následujících dnech pokračoval ústup za řeku Sávu v prostoru Rača. K překročení řeky Sávy došlo 9. září v noci za silné srbské palby. Zde pluk zaujal obranné postavení v prostoru  Bosutu a Račy.  Na srbskou půdu se  vrátil 16. září a to přes válečný most u Račy směrem na jižní sávský břeh.  O den později směřoval útok 6. a 7.setniny hejtmana Kňourka přes domek finanční stráže Todorovci podél Sávy na domek finanční stráže Omerov. V dalších dnech ležela bitevní čára pluku v prostoru u Vasiljevici koliby, kde byl 25.9. plukovní útok za značných ztrát odražen. Téhož dne  naštěstí přibyl do Bosenské Rače II. pochodový prapor, jenž následujícího dne dorazil k pluku a pomohl tak zacelit ty největší rány. Přelom září a října byl ve znamení postupného přibližování se k nepříteli (na 200 a 120 kroků). Postup probíhal spojovacími zákopy, kdy se vojáci dostali nakonec až na 100 kroků k nepříteli. Z "technických" otázek, které dokreslují vybavení rakouských pluků vojenským materiálem, stojí snad za zmínku poznámka zaznamenaná v plukovních dějinách totiž, že 3. října dostal pluk svou první osvětlovací pistoli. Zákopové boje s sebou přinášely i potřebu častého užívání ručních granátů. I přesto, že vojáci byli k danému úkolu cvičeni, docházelo k tragickým okamžikům, mezi něž patřili i  tři mrtví, včetně průkopníka užívání granátů, svobodníka Sokala, v důsledku předčasného výbuchu granátu ze dne 22. října.   O několik dnů později (27. října) byl v půl osmé ráno zahájen útok proti srbským pozicím, přes jižní hranici poloostrova Parašnice a byla dobita Vasiljevica koliba. 31.října byla pak obsazena Crnabara a o den později byl vyslán průzkum do Badovinců na východním břehu řeky Driny. Následoval pochod na Zminjak - Duvaniště a dále přes potok Jeres na Lipolist. Boje u Lipolistu trvaly od 3. do 8. prosince a znamenaly pro pluk opět velké ztráty. Po ústupu Srbů postupoval pluk na Kosovac, Belareku do Culjkovič, kde východně od obce narazil na zadní srbské voje. 12. listopadu směřovali vojáci na Miloševac, přes výšinu Skakaliště do Rumska a následujícího dne pak do Mrovska, výšinu Stolice do vsi Nakučani; dále pak přes Stolicu do Draginje (13. listopadu); Sopot Delo, severním údolím Tanavy do Cukve (14. listopadu); dále prostorem severně od osady Novaci do Sudnice, kde se pluk utábořil (15. listopadu). Následujícího dne byla překročena řeka Ub a večer se vojsko nacházelo v prostoru jižně od Ruklady. O den později pluk pokračoval do prostoru severně od Nepričavy. 18. listopadu překročily části 9. pěší divize řeku Kolubaru, nicméně 11. pluk tábořil v obci Lajkovac a řeku přešel v následujících dvou dnech. Následujícího dne (19. listopadu) probíhaly boje východně od Kolubary a 20. listopadu pak na severních svazích Rače brda.  O den později začal útok na Petku.  25. listopadu pronikli   "Jedenáctí"  s bezpříkladnou statečností do srbských zákopů, dobyli výšinu 243. Skupina hejtmana Kňourka dokonce pronikla hluboko za tuto kótu a ukořistila čtyři děla. Při této operaci bylo zajato  několik set srbských zajatců. 28. listopadu se pluk nacházel severně od Šusnjaku (pravděpodobně obec Šušnjary u Lazarevace) připraven k útoku na Stubicu, kdy boje o ní trvali i v následujícím dni. 30. listopadu ráno pronikli průzkumné hlídky na vrch Vis, opouštěný Srby a za nimi jej následoval celý pluk. Průzkumné hlídky byly poslány k Trbušnici. Toho dne pronikl 11. pěší pluk nejdále do srbského území a  nacházel se 17 km od Arangelovace, za což vojáci dostali darem pětidenní žold. 1. prosince pochodoval pluk přes Stubicu, Lazarevac, Zeoke do obce Sakulja. V následujících dnech konají části pluku strážní službu v důsledku zjištění srbské pěchoty v prostoru Baroševac - Strmovo. Zde jej také 2. prosince zastihla  zpráva o obsazení Bělehradu rakousko-uherskými vojsky.  4. prosinec pak přinesl srbský útok na pozice pluku  u Stubice. Boje byly urputné, zejména IV. prapor čelil značnému náporu protivníka. Nakonec své pozice uhájil.  Přestože postavení "Jedenáctých" zde vybíhalo ze všeobecné fronty, neodhodlali se Srbové tohoto dne k novému útoku. Boje však pokračovaly i v následujících dnech. 8. prosince v noci byl vydán rozkaz k opuštění bojové linie u Stubice a ústupu na bojové postavení na výšině Volujak. Za soumraku o den později opustil pluk na rozkaz výšinu Volujak a pochodoval přes Veliki Crljeni do Stepojevace. 10. prosince byl Stepojevac napaden srbskou dělostřeleckou palbou, odpoledne proto byly zaujaty obranné úseky mezi vodními toky Vrbovicou a Lukavicou. Pluk byl neustále pod náporem srbských oddílů, které odrážel, přesto však obdržel rozkaz na ústup přes Prvgron do připravených zákopů v čáře Meljak - Cigani, přičemž však srbské jednotky napadly zadní voje pluku, které tak byly částečně zničeny. 13. prosince  pochodoval pluk podél staré turecké silnice přes Meljak - Lipovicu na Petrov Grob, aby východně od něj zaujal obrannou čáru před srbskými útoky. V důsledku ztráty výšiny Petrov Grob muselo být toto obranné postavení pluku rovněž opuštěno a pluk se shromáždil v Resniku. Následující den, po krátkém odpočinku, byl ve znamení nočního pochodu podél Topčidského potoka do prostoru Banjica. Zbylé části pluku pod velením hejtmana Prausa zde bránily bělehradské předmostí až do úplného vyčerpání. Odpoledne pokračoval ústup pluku a v noci vojáci překročili řeku Sávu -  částečně po válečném mostě, částečně pak po železniční lávce. Po zdolání této přírodní překážky se vojáci pluku shromáždili v Zemuni. Toho dne tak pluk vstoupil na bělehradskou půdu. 14. prosince pochodovali "Jedenáctí" přes Blatenou Luku do Surčinu, kde si po mnoha vyčerpávajících dnech konečně mohli odpočinout. 18. prosince byl pluk sestaven do dvou setnin. A následujícího dne pochoduje přes Dobanovce k Batajnici.

Konečně tak skončila anabáze pluku na srbské frontě. Tato vojenská operace znamenala po personální stránce pro pluk katastrofu. E. E. Kisch například k nedobré personální situaci uvádí, že k 25. srpnu 1914 ztratil pluk za jediný týden nejen 69 důstojníků a důstojnických aspirantů, tedy plných 71% ale také přes tisíc mužů, tedy plných 25% stavu mužstva. 15. října, tedy zhruba čtvrt roku od příchodu pluku na bojiště Kisch konstatuje, že jeho prapor nemá již k dispozici žádného aktivního důstojníka z předválečného období - všichni jsou buď mrtví, nebo ranění - a tak jejich místo musejí zastoupit povolaní záložní důstojníci.  Nelze nepřepokládat, že se tato skutečnost, alespoň z počátku, nepromítnula i do fungování jednotlivých částí pluku, neboť se jednalo buď o důstojníky již pensionované a následně hlavně o klasické rezervisty s běžným civilním povoláním, tedy osoby, které již nebylo možnopovažovat za standardní profesionální vojáky, resp. jednalo se o osoby, které z každodenního vojenského života byly již kratší či delší čas "odtrženy" a musely si tak na válečnou realitu i na vlastní mužstvo teprve navyknout. V bojích zde padli např. podplukovníci Haluska, Bischitzky, Gaertner či major Spudil, celkem zde tedy v průběhu zhruba půl roku padlo 26 důstojníků a 498 mužů, mezi nezvěstnými pak zůstalo 19 důstojníků a 1907 mužů. 

20. prosince 1914 byl pluk naložen na vagóny a jel přes stanice Indija - Ujvidek do Ofutaku, kam dorazil následujícího dne o třetí hodině odpoledne a kde se také utábořil. Zde jej 22. prosince dostihla pochodová setnina nováčků. Doplnění vojska znamenalo, že pluk mohl být rozdělen do tří setnin. První válečný Štědrý den strávili vojáci v táboře.   Následující dny na přelomu roku se odehrávaly v klasickém vojenském duchu, vojáci vykonávali cvičení či nezbytné práce.  Mezi "vojenské kratochvíle" patřily samozřejmě i návštěvy vyšších velitelů a s nimi spojené přehlídky pluku. Dne 30. prosince tak vykonal přehlídku pluku generálmajor Schön, nový velitel 9. pěší divize, 12. ledna 1915 pak vykonal jeho přehlídku sám arcivévoda Evžen, nedávno jmenovaný velitel balkánské fronty, a  shromážděnému důstojnictvu zde vyslovil své ozvláštní uznání za výkony pluku v srbském tažení. Následně se pluk 18. ledna přemístil přes obce Kać a Temerin do vsi Sajkas Szt.Iwan, kde setrval do konce měsíce. Zde jej také posílil 6. pochodový prapor hejtmana Růžičky, vypravený z Prahy ve dnech 15. a 22. ledna.

PhDr. Martin Zeman

Upraveno -  kráceno  (bez poznámkového aparátu).

Převzato z: Martin Zeman, "V dávno osvědčené věrnosti". Historie c. a k. pěšího pluku č. 11 se zvláštním přihlédnutím k jeho osudům za Velké války, JSH 86, 2017, konkrétně s.302-308.