Vojenský hřbitov v Písku/ Heldenfriedhof Pisek

Vznik píseckého vojenského hřbitova při čížovské silnici se datuje do prvního roku  Velké války a správně bychom jej tedy měli nazývat hřbitovem válečným, neboť do té doby byl "vojenským hřbitovem" hřbitov u kostela sv. Václava. Potřeba nového hřbitova vyvstala v důsledku válečných událostí, kdy v místních špitálských kasárnách  a také v budově sousední dívčí a chlapecké školy dokončené roku 1911 (dnešní ZŠ T.G. Masaryka) působil vojenský lazaret (oficiálně c. a k záložní nemocnice Písek) a vojáci monarchie, ale i váleční zajatci tehdy v Písku i okolí pobývající, zde a také v městské nemocnici v důsledku svých zranění i nemocí umírali. Pro nové pohřebiště byl vybrán poměrně vlhký městský pozemek na samém okraji píseckého katastru západně od náhradních kasáren a vojenského cvičiště v Purkraticích. Hřbitov měl od svého založení charakter nekonfesijního pohřebiště, jeho založení nebylo v souladu s dobovou praxí pravděpodobně nijak řešeno s církevními orgány (zde biskupskou konzistoří v Českých Budějovicích) a tudíž se nejednalo o posvěcenou půdu v církevním smyslu. Lze se domnívat, že důvodem takového na svou dobu nestandardního postupu mohla být potřeba rychle řešit nastalou krizovou situaci (propuknutí nakažlivých onemocnění) či vědomí, že stávající městská pohřebiště nebudou poskytovat dostatečný prostor po pohřbívání zde zemřelých vojáků.

Prvním prokazatelně doložené pohřby jsou z počátku října roku 1914, jednalo se o tři vojáky zesnulé 5. října na úplavici, kteří byli pohřbeni do společného hrobu označeného číslem 1. Celkem zde bylo šest společných hrobů (hroby č. 1-7), ve kterých bylo v rozmezí října až počátku listopadu 1914 celkem 16 vojáků (11 zemřelo na úplavici, jeden na zápal plic, jeden pravděpodobně na nějaký zánět, jeden spáchal sebevraždu oběšením a u dvou pak údaje chybí).  Na píseckém vojenském hřbitově tedy bylo v letech 1914-1919  uloženo k věčnému odpočinutí pravděpodobně 395 vojáků rozličných národností.

Určit dnes přesně složení, z jakých historických zemí jednotliví vojáci pocházeli, je poměrně složité, neboť většina poválečných seznamů je vedena podle tehdejší (tj. poválečné) státní příslušnosti zde pohřbených vojáků (Československé, Polské, Maďarské, Ruské, Rumunské, Rakouské, Italské a Království Srbů Chorvatu a Slovinců), byť takové škatulkování mrtvých je přinejmenším úsměvné, neboť de iure sami zemřelí, co se tedy příslušníků rakousko-uherské branné moci týče, mohli být za takové státní příslušníky jen těžko považováni ( v době jejich smrti tyto "nové" nástupnické státy neexistovali) ,  a je tedy nutno následně tyto seznamy rozklíčovat.  Následující přehled je proto nutno brát opravdu jako ilustrační s tím, že může obsahovat chyby a nepřesnosti, způsobené kombinací všech archivních materiálů, nicméně lze konstatovat, že mezi pohřbenými převažovali vojáci z Čech (celkem 161 pohřbených). Dalšími pohřbenými byli vojáci z Moravy (14), Slezska (3), Haliče (29), "Ruského Polska" (3), Dolních Rakous (4), Horních Rakous (5), z "Rakouska" pocházeli i další dva vojáci (přičemž u jednoho není uvedeno ani místo jeho narození), Korutan (4), Štýrska (7), Tyrolska (10), Voralberska (1), Uher (29), Bosny (19), Hercegoviny (5), Dalmácie (6), Istrie (3), Přímoří (1), Chorvatska (1), Krajiny (4), Bukoviny (3), Bavorska (1). Z "nepřátelských" vojáků zde spočinuli Rusové (60), Srbové (19) i dva Italové. Posledním pohřbeným, uváděným v obou dochovaných seznamech, byl Josef Šírek, příslušník střeleckého pluku č.28, zesnulý 12.12.1919. Nejmladším byl pravděpodobně Jaroslav Válek, rodák z Cerhonic, příslušník "píseckého" c. a k. pěšího pluku č.11, jenž v roce své smrti (zemřel 21.prosince roku 1918) dosáhl teprve 18 let, naopak nejstarším vojákem zde pohřbeným byl snad příslušník vozatajské divize č. 11 Petr Samulak, narozený roku 1866 v Haliči,
zemřelý 24.6.1917,  původním povoláním kovář, jenž by dosáhl v roce svého úmrtí 51 let.  

Jednotlivé hroby byly uspořádány do řad a celků oddělených cestičkami, měly být označeny betonovými kříži, jejichž návrhy máme dodnes dochovány. Zajatci řecko-ortodoxního vyznání měli mít hrob označen křížem s jetelovým zakončením, "naši", tj. vojáci rakousko-uherské branné moci, měli mít ramena kříže zakončená půlkruhem. Tento úzus byl, zdá se dodržován (po II. světové válce přibyly ještě jednoduché latinské kříže). Pro ruské zajatce byly pak jetě použity dvojbřevnové kříže, jejichž spodní rameno bylo šikmé. Tento stav byl zachován až do poslední velké rekonstrukce hřbitova v roce 2005, kdy byly kříže vyrobeny nově, přičemž došlo k zjednodušení (snad z nepochopení) a bylo použito jen dvou forem - jetelového kříže a dvojbřevnového pro pravoslavné zajatce, čímž došlo k setření těchto původních "rakouských"  rozlišovacích znaků.

První pomník padlým vojínům na tomto hřbitově nechal vztyčit již roku 1915 tehdejší zdejší kaplan František Panský a to v podobě litinového kříže s vojenskými atributy pocházející z dílny místní firmy V. Liška, umístěném na betonovém soklu imitujícím kámen, který dodal také zdejší závod na výrobu cementového zboží pana Vlka. Kříž tento byl posvěcen píseckým vikářem Msgre. Pixou za asistence kaplanů Klenky a Panského na Dušičky - v úterý 2. listopadu roku 1915.

V květnu 1917 byl pak odhalen v pořadí druhý pomník padlým - pomník "klečícího Génia". Přestavuje polonahou mužskou klečící postavu na hranolovém soklu, v jehož nároží jsou čtyři hlavy rakouských vojáků v polních čepicích. Génius se opírá o nahý meč.  I přes poměrně již krutě doléhající válečný čas bylo odhalení nového pomníku slavnostní událostí a tudíž jistě vítaným vytržením z válečné každodennosti.  K vlastnímu odhalení pak došlo 16. května, přičemž ohlášená slavnostní akademie, pořádaná spolkem červeného kříže v Písku, proběhla v předvečer před touto událostí. Pomník byl věnovaný padlým hrdinům c. a k. pěším plukem č. 11, a jeho autorem byl tehdy mladý sochař František Žemlička.

Posledním pomníkem je pylon věnovaný padlým zdejšího c.k. střeleckého pluku č. 28 (do roku 1917 c.k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 28), vztyčený zde roku 1929 péčí Spolku pro postavení pomníku padlým ve světové válce. Jedná se vlastně o druhotně použitý pomník z kozárovické žuly o hmotnosti 7000 kg, pořízený původně roku 1888 u příležitosti 40. výročí panování císaře a krále Františka Josefa I. a do převratu v roce 1918 stojící v sadech císaře Františka Josefa I. u rolnické (dnes zemědělské) školy.

I presto, že hřbitov byl založen jako nekonfesijní, zamýšlelo se od počátku také se zřízením hřbitovní kaple. Její stavba byla započata již ve válečných letech, kdy na ní pracovali i vojíni - rekonvalescenti ze zdejších nemocnic. Plány kaple zhotovili také vojíni - písecký stavitel Chudoba a tesařský mistr Bláha. Po finanční stránce byla tehdy stavba zajištěna z příspěvků privátní korporací a rovněž i spolku "Černý kříž", jehož úkolem byla právě péče o válečné hroby. Situace se však změnila po převratu v roce 1918, kdy byla stavba v hrubé fázi zastavena. Pro potřeby hřbitovního provozu - i jako útulek kněze, který pohřby vykonával, sloužila proto dřevěná hlídací bouda, kterou na hřbitov zapůjčil písecký magistrát, která se však pro sešlost věkem a v důsledku bouře v létě roku 1922 definitivně rozpadla. Teprve v roce 1922 se díky snaze tehdejšího správce hřbitova poručíka Františka Součka podařily získat, na základě složitých jednání na ministerstvu národní obrany, finanční prostředky na dostavbu kaple. Kapli vymaloval zdejší malíř pan Turek. Výzdobu dotvářely obrazy Nejsvětějšího Srdce Páně a Srdce P. Marie, pro bohoslužebné potřeby pak sloužila oltářní mensa zapůjčená sem zdejší římskokatolickou duchovní správou. V kapli byly umístěny také seznamy zde pohřbených vojáků. Objekt byl odevzdán veřejnosti dne 1. listopadu 1922. Je zajímavé, že, jak vyplývá z pozvánky posádkového velitelství v Písku doručené na obec města Písku dne 26. října 1922, mělo původně dojít ke slavnostnímu vysvěcení kaple spojenému se slavnostní mší. Zde však došlo na kámen úrazu, který lze najíti právě ve způsobu založení hřbitova i v poválečné náboženské situaci v nové republice. Jak ze zápisků v děkanské pamětní knize vyplývá, k vysvěcení kaple nakonec proto nedošlo. Kaple je jednolodní stavbou se zkoseným závěrem a jednoduchou sanktusník vížkou. Prostor osvětluje z každé strany dvojice lomených oken. Stavba není orientována tradičně od východu na západ, ale od severu na jih a vstupuje do ní z jihu po malém širokém schodišti. V druhé polovině 20. století kaple, stejně jako hřbitov, pozvolna chátrala, z politických důvodů nebylo přílišného zájmu na její údržbě. K velké opravě došlo proto až v roce 1993 péči tehdejšího děkana Msgre. ThDr. Josefa Jirana. V roce 2012 byla členy "písecké garnisony" v kapli instalována  malá expozice (na 11 panelech)  týkající se dějin zdejšího hřbitova a byly zde znovu umístěny také seznamy se jmény všech v historii zde pohřbených osob.

I po 1. světové válce byl zdejší hřbitov nadále využíván, když zde byli pohřbíváni v Písku zemřelí vojáci. Celkem, dle dostupných pramenů zde bylo v letech 1920-1938 pochováno 49 osob. Na hřbitově pracoval hrobník, pro nějž mělo být také zde vystavěno obydlí, tato myšlenka však nakonec realizována nebyla. V roce 1929  (7. listopadu) došlo k exhumaci tělesných ostatků 62 vojáků ze zemí tehdejší Jugoslávie, které byly 12. listopadu téhož roku vlakem převezeny na centrální pohřebiště - do mauzolea jihoslovanských vojáků v obci Jindřichovice (Karlovarský kraj, okres Sokolov). Pietního aktu vyprovázení ostatků vojáků na písecké hlavní nádraží, organizovaného zdejším posádkovým velitelstvím, se zúčastnily též místní spolky a korporace.

K opětovnému využití hřbitova došlo také v průběhu posledních dvou let 2. světové války, kdy zde byli od roku 1944 pohřbíváni zemřelí němečtí vojáci, civilisté a také spojenci Osy (Maďaři, Slováci, Rumuni, Rusové, ...). V té době také došlo k rozšíření hřbitova v severní části (dnes již za oplocením hřbitova). Na hřbitově byli však také pohřbeni sovětští vojáci, jejichž pozůstatky však byly roku 1959 přeneseny na písecký Lesní hřbitov.  Tito "druhováleční" vojáci byli tehdy pohřbíváni nejen v nové části hřbitova, ale také v hrobech původního vojenského hřbitova.   K prvním exhumacím těchto vojáků došlo již v květnu (8.5.) roku 1952 a týkala se rumunských vojáků, kteří byly následně převezeni na Ústřední hřbitov v Brně. Ostatky naprosté většiny německých vojáků (a jejich spojenců) byly exhumovány v říjnu roku 1994 a byly převezeny rovněž na brněnské pohřebiště.   Jako určitou zajímavost lze uvést, že nejvyšší hodností zde pohřbenou byl generál pěchoty a velitel 16. armády Wilhelm Hasse, jenž podlehl v Písku v sovětském zajetí svým zraněním dne 21.5.1945.  Ve východní části rozšířeného hřbitova pak byly pohřbeny i civilní osoby odsouzené za kolaboraci mimořádným lidovým soudem a popravené v letech 1945-1946 či osoby zemřelé ve zdejší věznici. 

PhDr. Martin Zeman


Prezentace  hřbitova /Friedhofspräsentation:

Militaerfriedhof Pisek_Praesentation.ppt

Vojenský hřbitov v Písku-prezentace.ppt


Seznamy  všech zde  historicky pohřbených osob / Verzeichnisse der allen hier begrabenen Personen (auch der im Vergangenheit schon exhumierten) :

Rakousko-uherská armáda - K.u.k.Heer.pdf

Srbští zajatci-Serbische Gefangene.pdf

Ruští zajatci-Russische Gefangene I.Weltkr..pdf

Italští zajatci -Italienische Gefangene.pdf

Vojáci RČS.pdf

Pohřbení 1944-48 - Begrabene 1944-48.pdf