„PÍSEK VOJENSKÝ 1848-1918“

Vojenská přitomnost dotvářela kolorit královského města Písku již od poloviny 40.let 18.století a stala se tak neodmyslitelnou součástí  jeho života. Nejinak tomu bylo i za dlouhého panování císaře a krále Františka Josefa I., který k armádě choval obzvláště vřelé city a byl na ni také patřičně hrdý. V Písku v té době sídlila doplňovací velitelství pěšího pluku č.25 (do r. 1853) a poté až do zániku monarchie pěšího pluku č.11. Se vznikem resp. s obnovením Zemské obrany byl pak s městem spojen nejprve  zeměbranecký prapor č.47 (v letech 1870-72 nesl ale číslo 27) a později zeměbranecký pěší pluk č.28,  jehož velitelství zde rovněž sídlilo. Z Písecka (spadajícího pod 8.sborové velitelství v Praze) se v průběhu oněch desetiletí doplňovala i další vojenská tělesa monarchie - např. dragounské pluky (v průběhu oněch let se jednalo o pluky č. 2, 7, 8 a 14), dělostřelectvo (ať již polní  - 8. dělostřelecká brigáda, nebo pevnostní - 10. pevnostní dělostřelecká baterie, či dokonce přímořský dělostřelecký pluk v Terstu), prapory polních myslivců (18. či později 22.), hřebčinecké vojsko (v Písku působilo hřebčinecké depo č. 5, později č.3) a další.

Se změnou doplňovacích okresů roku 1853 se tedy Písek stal sídlem okresního doplňovacího velitelství c.k. (od roku 1889 c. a k.) pěšího pluku korunního prince Alberta Saského (od r. 1873 Jiřího prince Saského a od r. 1902 Jana Jiřího prince Saského) č. 11, nejstaršího pěšího pluku monarchie, jehož počátky sahají až do éry Valdštejnovy a to k roku 1629. Pluk měl tedy za sebou již dlouhou a slavnou minulost a několik let po přeložení doplňovacího velitelství do Písku se opět proslavil svou statečností v bojích u lombardského Melegnana (dne 8.června 1859), kde odolával šestinásobné přesile nepřátelských francouzsko-piemontských vojsk, a následně i v krvavé bitvě u Solferina (24.června 1859), na což dodnes ve městě upomíná pískovcový pomník se lvem v Budovcově ulici. Kromě doplňovacího velitelství pluku sídlil v Písku také jeden z jeho čtyř praporů. Na podzim 1914 byl však v Písku dosud dlící náhradní prapor odeslán do Prahy a odtud pak do uherského městečka Gyula (na dnešních maďarsko-rumunských hranicích), kde zůstal až do konce monarchie. Za první světové války byl pluk nasazen na srbské, ruské a nakonec na italské frontě, kde věren svému plukovnímu heslu "V dávno osvědčené věrnosti"  setrval až do počátku listopadu roku 1918. Jeho celkové ztráty ve Velké válce činily 299 důstojníků a 12 673 poddůstojníků a vojáků.

Druhý a mladší z píseckých pluků  -  c.k. zeměbranecký pěší pluk č.28 Písek  (od roku 1917 c.k. střelecký pluk č.28) - vznikl teprve roku 1899 na základě reorganizace tehdejších zeměbraneckých těles.  V Písku od tohoto roku tak sídlilo nejen velitelství pluku, ale také dva z jeho praporů. V době první světové války byl však pluk posádkou převelen do hornorakouského Lince a účastnil se bojů na ruské a později i italské frontě, kde ztratil celkem 117 důstojníků a 4696 poddůstojníků a vojáků.

Branná moc ve městě původně využívala několik historických objektů, z nichž se dodnes ve své téměř původní podobě dochovala pouze bývalá městská kasárna v Karlově ulici (donedávna sídlo Obchodní akademie). Jiné z těchto objektů naopak již zcela zanikly (např. Švantlův dvůr), či byly zásadně  přestavěny (stará zeměbranecká kasárna v Nádražní ulici či Špitálská kasárna v Čelakovského ulici). Teprve na sklonku 19. a počátkem 20. století byly pro armádu městem vybudovány odpovídající moderní areály - zeměbranecká kasárna (1884-1899)  a kasárna 11. pěšího pluku (1898-1902) ve Svatoplukově a Vladislavově ulici  na Pražském předměstí či areál c.k. hřebčineckého stanoviště (dnešní Zemský hřebčinec) z let 1901-1902 při státní silnici do Budějovic. Kasárna sloužila pro vojenské účely až do počátku třetího tisíciletí.

Vojsko obecně bylo ve městech podunajské monarchie vždy velmi vítáno, neboť znamenalo pro město, ve kterém bylo dislokováno, i pro jeho obyvatele poměrně významný zdroj trvalého a zaručeného finančního příjmu.  Mít "ve svých hradbách" vojsko bylo ale také otázkou určité prestiže. Neméně důležitou byla i stránka společenská, projevující se například účastí vojenských hudeb na  promenádních koncertech,bálech či při jiných společenských a kulturních událostech té doby.  O osobních kontaktech, které navazovali páni důstojníci či vojáci s dámskou částí místní populace, ani
nemluvě.

Z dalších uniformovaných složek bylo v Písku možné potkat samozřejmě c.k. četnictvo, jehož okresní velitelství se nacházelo na Pražské ulici, ale např. i finanční stráž sídlící na Drlíčově. Ve svých uniformách se při rozličných slavnostních příležitostech objevoval i Měšťanský ostrostřelecký sbor či Spolek píseckých vojenských vysloužilců (oba náležející k c.k. domobraně). I oni tak dodávali lesk všem významných společenským událostem v životě města, ať již se jednalo o slavnosti církevní či světské - státní, městské či ryze vojenské. Uniformy ve všech jejich rozličných podobách (ať už vojenské nebo také úřednické) byly tedy nejen zdrojem hrdosti jejich nositele, ale také výrazem všeobecné společenské prestiže a uznání, jichž se jejich nositeli v tehdejší společnosti dostávalo.

To vše však válka vzala.  Vojsko se obléklo do svých polních stejnokrojů v barvě štičí (a později polní) šedi, ve kterých však již starý císař zálibu nenacházel, a vyrazilo směrem na evropská bojiště. Písek opustilo a ponechalo zde pouze nezbytný "obslužný" personál ve formě svých doplňovacích velitelství. Město se tak stalo jedním z mnoha obcí v zápolí. Ty tam byly okázalé slavnosti, vojenské přehlídky či každoroční cvičení. Vojenský život byl omezen na nezbytné odvody a odesílání vojáků k jejich plukům. Dalo by se říci, že ač byla válka daleko, přesto byla přítomná i zde, neboť s sebou přinesla množství raněných či nemocných, jejichž transporty Pískem projížděly. Některé z nich končily ve zdejší záložní vojenské nemocnici (č.56), jejíž personál o raněné obětavě pečoval. Pro mnohé z  vojáků se stalo královské město nad Otavou také místem jejich posledního odpočinku, který nalezli třeba na právě na podzim roku 1914 zřízeném válečném hřbitově u Purkratic.

PhDr. Martin Zeman

/publikováno v:  J. Hladký, J. Prášek, M. Zeman: Písek za císaře pána (1848-1918), Písek 2014./